Co kdybych vrazila hlavou do zdi
a přála si ránu neledovat,
zplacatět,
a tím si všecko zjednodušit,
sypat ploché myšlenky
ze zploštělé hlavy,
mít nápady placaté
jako plátky na lasagne,
jako papíry, bílé a jednoduché,
abych věděla jak na to jít,
krok po kroku.
Položit před sebe koleje,
naskočit do vůzku a
nechat se vézt i vést,
hladce jak po másle…
Místo lasagní koušou mě obavy,
tuším, že to nebude tak jednoduché,
a když nebude,
zavři mě do krabice a tu zalep,
ošklivou hnědou páskou,
odešli mě k vodě.