Strojům zamávat, duši zachránit

Nevím jestli první, nebo další přešlap.

Vina na ramenou, problém se přiznat.

A vlastně skoro omylem, zalhat.

Jenom jedna cesta z toho vede.

Nedělat noční, nedělat směny.

Asi radši budu pozorovat nebe,

teda aspoň ve dne, v noci třeba tebe.

Jedno je ale jistý, už solidně mi jebe,

za průměrnou almužnu, dojebat sebe.

Ten pocit, co mám pod kůží.

Ten nesnesitelný chlad.

Co jsem mýval jenom na noční.

Teď ve dne ho mám zas.

Za 48 hodin, naspím hodiny tak tři.

Další směnu opět trávit ve při.

A proč asi... Líný vepři.

Zas padám na zem, tak mě podepři.

Tužku vem, tady mi podepiš,

papír, s rozvázáním činnosti.

Pěkný je to pocit, stoupnout si trochu stranou.

Nestát v centru dění, zamávat bílou vlajkou.

Opustit první linii, nenést ji na ramenou.

Neprožívat pozici, nepovzdnášet směnu dál.

Netáhla nemotivoval, akorát se poznamenal.

Co já bych si dokazoval, další směnový sólista.

S dalším odchodem kolegy, jediný moralista.

Sám ve své plné směně, nucený oportunista.

Oblétat to celé sám, jak správný kariérista.

Bez vyhlídky na zlepšení, zbláznil bych se, dočista.

Něco ve mně umřelo, já myslím, že humanista.

Prej mě zkusí přemluvit, ale já nejsem sadista.

Osudová konverzace, neúprosně se blíží.

Cítím to už dopředu, zas se třepu jako ratlík.

Dobře tak se omlouvám, dva roky mi stačí.

Kašlu na to, vynechám, zase další směny.

Říkám aspoň jakoby, zas jdou na mě mrákoty, ztratil zbytky ochoty.

Přémo... Nedopadnu jako ty...