Překvapení mlhou

Studuju, píšu si, svačinku jím,

den jako obrázek, o sobě vím.

Další doušek teplé kávy,

hřející deka, zábava, barvy.


V tichu se plíží hustá mlha,

ještě nevím, že zas přijde ta tíha.

Směju se, bavím se, pracuju, sním,

jak dlouho se ale dobře mít smím?


Najednou cítím na hrudi tlak,

ále – teď je mi fajn, vyřeším pak.

Bavím se, hraju si, hudbu slyším,

den je fakt fajn, v duchu si myslím.


Další doušek kávy si dám,

s hrníčkem ruka třese se.

Ale ne, tenhle pocit už znám…

Sakra, co zase mi děje se?!



Dýchání mělčí, tlak stoupá mi v těle,

najednou působí vše příliš uměle.

Obraz se mlží, tělo se sevře,

hledám pomoc, hrdlo se zavře.


Najednou vše je až příliš temné,

v celém těle jen oblaky černé.

Pocit bezmoci se rychle šíří,

k náhlému kolapsu to teď zas míří.


Lapám po dechu, vnitřně se třesu,

ty ani nezjistíš, co v sobě teď nesu.

Svíjím se, bojím se, v hlavě to hučí,

nejde mi vnímat, všechno mě mučí,


Vím, že mlčím, ale v tichu křičím.

Trhám si vlasy, na zemi brečím.

Ječím, pláču, skoro pod vlak skáču.

Všechny své jizvy málem zas ukážu.



KLID! Nádech, výdech, zavři oči.

Klidně buď jen ta, co teď mlčí.

Dýchej. Jedna, dva, tři, čtyři, pět,

zkus se jen pomalu vrátit zpět.


KLID! Nepouštěj nic do svých uší,

nevnímej teď nic, co může tě rušit.

Oči zavřené, v hlavě jen svůj dech,

Bum, bum, bum – je tohle srdeční tep?


Říkám si: „Já asi žiju, páni…“

Tohleto bylo náročné klání.

Uvolním ruce i čelist v křeči,

možná vrátí se i schopnost řeči?


Teplá káva stále mě čeká,

v počítači úkol další mi bliká.

Nádech, výdech, úsměv zpět,

aniž bys přece musel to vědět :)