Planý poplach

Tak prozatím
už jsem vycucal
i sám sebe
V žilách sedá prach,
ženy se plazí pryč do ulice
skrze okno v koupelně
Nihilismus jsem uviděl
a nechal zase plavat

Ochutnal jsem většinu vín,
viděl kus světa,
statisticky se vyhnul
prvnímu rozvodu
i druhé svatbě
A ani to ego dofoukovat
moc se mi už nechce

Není skoro o čem psát,
všechno jsem to prožil
v několika bezvýznamných životech
Nikoho jsem nezabil,
nepoznal Boha
ani skutečné osvícení
jen tak, bez nějakých
podpůrných látek
Nenechal jsem se
potetovat v base,
nebojoval za svobodu
a významy otců
Ani neviděl, jak se bortí
křesťanská morálka
tváří v tvář čistému
odhodlání nepřítele

Snad můžu psát
o nějakém pastevci
někde, třeba v Bolívii
Jo, to by šlo:
Zrovna uslyšel
štěkat své psy
Stejně se chystal podívat,
jestli venku prší
Vrzly panty,
vyšel ven
Ve vzduchu je vlhko
Je potichu, poslouchá
Štěkot ustal
Ve tmě uslyšel
dupot kopyt –
byl to jen
planý poplach
A nebe je jasné,
bez mráčků
Vrací se zpátky, do dřevěné chatrče
Zhasne svíčku
knot ještě chvíli žhne
a jak ulehá, pod zažloutlé prostěradlo,
spokojeně si u toho
zamručí

Velkolepý den