Anotace: Námět pochází z náhodného zahlédnutí starší dámy v okně v jedné z ulic našeho města na Vysočině.
Vrásčitá tvář stárnoucí paní
sleduje rušné dění na ulici
počítá projetá auta, trénuje mozek
jen velmi zvolna vzpamatovává se po mrtvici.
Opřená o chodítko čeká na příchod
asistentky z charity.
Život se stal pro ni těžším
a ztratil původní své kvality.
Ještě by v bytě chtěla pár let žít,
však schody vyšší jsou
jak asijské velehory,
zdraví se propadlo do minulosti
a nenahradí ho žádné dary.
Je pár let vdovou
synové oba nádeničí
kdesi v jižní Austrálii
do Čech se nevrátili ani po sametové revoluci.
Zůstala sama, kdopak ji bude ku pomoci?
Podala žádost do domova seniorů
na přijetí musí čekat dlouho
to dobře ví.
Starost ji ovšem dělá fakt,
zda pobyt svůj tam vůbec zaplatí.
U nás v domě, přímo v bytě naproti mně, bydlí paní. Je jí asi 90, bydlí tu od doby, co tenhle barák stojí. Když se sem stěhovala, místo sídliště vedle přes silnici bylo jen pole. Nemáme výtah a prý jí udržuje v kondici, že musí každý den chodit ty čtyři patra pěšky. Hůl si sebou ven bere jen preventivně, jak sama říká.
Jinak hezká, jasná báseň. Přesně můj styl.
11.12.2025 21:09:34 | DigBallz
Je to moc smutný námět...
I moje máma zůstala v celém velkém domě sama, jak všichni blízcí umřeli.
Dokud mohla chodit, chodili jsme za ni všichni na návštěvu, aby jí nebylo teskno.
Jak zůstala nepohyblivá vzali jsme si ji domů a pečovali o ní.
I nadále byla obklopená blízkou rodinou...
Bohužel všichni toto štěstí nemají a jak píšeš v domovech jsou dlouhé čekací doby a někteří na to ani nemají, kdysi důchody velké nebyly. Je to smutné, je mi jich líto...
05.11.2025 23:36:15 | Marťas9
Někdy ten náš život zvládáme levou zadní a s úsměvem od ucha k uchu a jindy zas musíme zvládnout i situace, které se zdají neřešitelné...je to na tom světě těžké, zatra moc...
05.11.2025 11:43:12 | cappuccinogirl