Hmotný bod

Člověk utíká, na podzim zjistí,
zapomněl kabát, kdesi ve vzpomínkách,
oděn svěžím ránem, vonícím listím,
brodí se kaluží, v gumových holínkách.

Čas letí jak koňské spřežení,
nepopadá dech,
z ran dusotu kopyt,
jež duní mu po zádech.

Bytí smrskne se do bodu,
zbylé pětikoruny v kapse kabátu,
koupit s ní svěcenou vodu,
umýt hrobníkovi lopatu.

Zítra se pohřbívá dnešek,
dnes se narodil zítřek,
soused zabil včerejšek,
aniž by se prořek'!

Budou Vánoce.
Každoročně, během sváteční hodinky,
ve světel potoce,
rozbaluji gumové holínky.