Výkřik do ticha

Výkřik do ticha
Anya M. Velora - pseudonym

Chtěla bych říci tobě a celému národu,
co mě prarodiče udělali pro svoji nebo tátovu pseudodobrotu.

Chtěla bych vědět, jak s dědou nebo bez něj se dohodli,
že po násilníkovi vidle stačí hodit a tím mi "pomohli".

Od té doby vím hezkých věcí jen málo,
jako by se mi to stejně jen zdálo.

Chtěla bych vykřičet z celých svých plic,
že jsem se se svými rodiči cítila potom,
jako kdybych byla naprosté nic.

Chtěla bych na celý svět řvát a křičet,
že máma mohla najít řidiče, co srazil bráchu,
utěšovat ho,
a mě babička odsoudila být bokem - sama v trápení trčet.

Chtěla bych, aby každý věděl,
že mě svíral žaludek a střeva bolestí,
když mě máma říkala,
že jsem zahleděná do sebe pubertální neřestí.

Tak moc bych chtěla, když jsem se hrůzou v noci bála,
aby vedle mě máma ležela
a s mými vlasy si hrála.

Divná, pesimistická, prostě že špatné dítě rodiče měli –
cítila jsem tolikrát
a říkala si, proč mě vlastně chtěli.

Chtěla bych mít v hlavě hezké vzpomínky,
chtěla bych si pamatovat,
jak jím něžné mazlení a pohlazení od maminky.

Nikdy jsem neprožívala k sourozencům opravdovou žárlivost,
pokaždé jsem cítila svírání v břiše, zoufalost a naprostou podlost.

Běžné situace jsem snášela jako velkou rodičů zradu,
když jsem měla problém nebo se mi něco stalo,
nehledala jsem u nich dobrou radu.

Pane Bože, ať svým dětem dokážu dát hodně lásky,
ať se necítí jak já,
ať jim vždy foukám bolístky a hladím vlásky.

Uvědomuji si, že babička s dědou na má bedra naložili dost.

Chtěla bych jednoduše změnit čas,
být malým dítětem zas.

Říct:
Mami, on mě napadl, bojím se, opravdu se to stalo,

ale obava o štěstí mámy a táty
mi za to tenkrát asi stálo.