Nalévám i těm, co končí

Nalévám mu panáka, ruce má jak stín,
a v očích prázdno, co znám až moc.
Říká: „Jen jeden, holka, den byl zas zlej,“
a já vím, že lže — že pro něj jsou zlý všechny noci.

Známe se roky, jméno i bolest,
vím, komu volal, než ho žena nechala spát.
Vím, že jeho děti už ani nečekaj,
a že flaška je jediné, co mu zůstává hrát.

Dávám mu lok, on děkuje tiše,
říká: „Ty jsi zlatá, ty mi rozumíš.“
A mně se chce křičet: „Ne, já tě vidím – jak se pomalu trháš, jak mizíš!“
Ale jen kývnu, jak barmanky dělaj,
a místo slov mu doliju znova.
Protože to je práce – nalít a mlčet,
i když cítíš, že tím podepisuješ rozsudek znova.

Vidím, jak chvěje se, když zvedá sklenku,
jak mu ruce hledaj záchranu v skle.
Říká, že život je svině,
a já mu přikyvuju — protože co říct víc, když už všechno ztratil, co měl.

Každý jeho doušek je tichý nádech smrti,
ne rychlé pády, ale pomalé tlení.
A já u toho stojím, svědek i kat,
co se usmívá, protože to tak má být – aspoň na pohled, v tomhle znění.

Když zavře oči, vidím, jak mizí,
ne tělem, ale duší už dávno pryč.
A já se ptám sebe, koho zradím víc –
jeho, když naleju? Nebo sebe, když to vidím a nic?

Být barmankou není jen dolívat sklo,
je to držet svět, co se sype pod stůl.
Je to poslouchat zpovědi bez kříže,
a modlit se za lidi, co už nevěří v úsvit, jen v půl.

Každý večer mi tu někdo umírá,
ne rychle, ale tiše, doušek po doušku.
A já tam stojím, čepuju bolest,
s úsměvem, co pálí víc než čistá vodka v břišku.

Někdy, když zavírám, zůstane po něm stín,
sklenka, popel, dluh a pár slov na ubrusu.
A já ji setřu — jak kdybych mohla setřít to, co v něm hnije,
ale vím, že zítra přijde znova.
A já zas doliju, protože musím.
Protože to je práce.
Protože to je život.

A v duchu si říkám, že až se jednoho dne nevrátí,
nebude to překvapení, jen další ticho navíc.
Další jméno, co zůstane ve mně,
a já se s ním potichu napiju —
ne za něj,
ale za to, že jsem u toho byla,
a nemohla nic.