Ticho po víně

V hrnku dým se líně válí, ráno ve skle padá.

V kuchyni se s chutí hádá touha s vůní hladu.

Nahé světlo, hrubé ticho, hlava plná z hladu,

ve mně bzučí včely v láni, kdesi klíčí zrada.

Svlékám slova z jejich masek, mlčky jako kůži,

nenechávám z nich nic čisté, jenom tu syrovost.

Každá láska, když se láme, hýbe zemskou kůží

a každý dotyk skrývá v sobě malou bezmocnost.

Vítr v bytě čistí účty, zametá stopy vín.

V kapse hřeju klíč, co dávno neotvírá dveře.

Za okny se stahujou mraky, těžké jak můj splín

a noc dýchá skrz mou duši, zní to jak když řeže.

Ráno zas přijde jako účet, v rohu stojí stín,

káva pálí, svět se tváří, že má všechno v plánu.

Já jen vím, že dospělost není cíl, ale ten čin,

že i pád je druhým jménem klidu, když hned vstanu :)