Nevnímám své vyčerpané tělo
a vím, že bych měla,
jenže, co by si pak okolí o mě řeklo,
ta malá holka, co spíš jen snila.
Ano, chci být v tom, co dělám nejlepší
je to snad hřích smrtelný?
Proč razíš mi do zad dýku, když pomoc je lepší
já jen chci být vidět a být člověk přítomný.
Nikdy si nehraji na to, co nejsem
vždy se řídím tím, co vím a co mě učili
proč mě tedy stále provádíš tím stresem,
že jsem jen nula, kterou by jen za vše vinili.
Jsi unavená, to stále okolo poslouchám,
kolik jen na tom vlastně pravdy?
Necítím se zrovna happy to přiznávám,
ale je potřeba mi tak ukazovat moje vady?
Každý je strůjcem svého života,
tak by to, prý mělo být...
Jenže život nepočítá, že potkáš idiota,
který tě srazí k zemi, než se řekne nabít.
Poté ti zbyde, buď s tím souznít
anebo zvednout zadek a říct „stačilo“!
Tohle je příběh o tobě, nenech si ho vzít,
ty víš, kdy opona hlásí „skončilo“!
Tahle báseň je opravdu silná a upřímná — nese v sobě odvahu, bolest i vnitřní sílu postavit se znovu na nohy. Každý verš má emoci, která se dotkne, protože je pravdivá. Je to výpověď člověka, který už mnohé unesl, ale přesto neztrácí sebe. Neskutečně lidské, opravdové a krásně napsané.
11.11.2025 17:42:37 | Červenovlaska