Mlha

 

Mlha

Padá, těká, šeptá…

Mesto…město…mĕs-to

se krčí v záhybech ulice.

A co stíny?

Stínují   stíny   stinně

 

Lampy, žlutá podstatná jména,

chvějí se slovesně

jako by chtěly rozsvítit ta přídavná,

ale jen tak bledě

přísudkují do tmy.

 

Kroky…krokují…krok!

A pak hned nic

Přerývavý verš ztracený mezi příslovci,

jež šeptají tišeji

…níž…blíž…

 

A mlha, ta věčná zájmenová paní,

co si půjčuje tvary

a beztvaré je vrací.

Městu říká já… ty… ono…

Všechno jsem

 

Ponuro?

Ano   ponuro!

Ale v tom přerývaném chaosu slovních druhů

se rodí tichá poezie,

jež padá

a zase vstává

s mlhou...