Bestie I. - Zrození

Sápe se na ni, chce jí mít hned.
Ona se brání, cítí strach, jeho jed.
Facka za fackou, jak hadr na zem,
lidskost se ztrácí, zrada je v něm.
Zná to jen z porna, z keců a lží.
Neví, že ničí — jen tlačí, jde blíž,
chce jí tam vlézt, bez důvodu a studu.
Bestie v hlavě, co nezná tu vinu.

Funí jí do uší jak zvíře bez svědomí,
morálka je pryč, svědomí hnije v zemi.
Tělo je samo, mozek je pryč,
zůstalo temno, jen chtíč, jen bič.
Tohle není chlap, není to člověk.
je to jen hyena, ztratil i stesk.
Puberťák s démonem, bez svolení,
pálí jí duši, tlačí do zapomnění.

Na zdech jsou obrazy žen, porno na klik,
dospělí mlčí, nevnímají ten křik.
Morálka padá, svědomí v exilu,
bestie roste, bez lásky, bez azylu.

Viděl to ve filmu, slyšel to v řeči,
nikdo mu neřekl, co „ne“ vlastně svědčí.
V hlavě je chaos, v srdci jen chlív,
ztrácí se v tom dřív, než začne žít.

Pláče do ticha, svět se jí bortí,
všechno, co znala, zbyly jen trosky.
Věřila mu — v očích měl mír,
teď je z ní troska, neví, jak žít.
V očích má krev, v duši jen stín,
dotek je mrazem, co pálí jak dým.
Ztracená v sobě, beze směru. jména,
bolest jí šeptá, že je pořád žena.

Nikdo jí neřekne, že to není její vina,
stydí se v tichu, neví, že to není její chyba.
Svět kolem mlčí, jak kdyby to chtěl,
dusí se v tom, co jí vzal — a zmizel.
Ale ví v sobě, že přežít je síla,
i když teď padá, duše je víc než zrada.

Ve skříni sexy prádlo, pokušení tvoří,
nikdo jí neřekl, co touha rozhoří.
Nikdo ji nevaroval, co být sexy přináší,
bestie povstává, v mysli jí straší.

A tak jde dál, zlomená dáma,
v očích jí hoří jiskra, ne ta samá.
V hlavě je chaos, slyší temný zpěv,
ztratí se v tom víc, najde cestu zpět?

Svět stal se pastí, láska je trikem,
všechno je blízko — jedním klikem.
Hledá útěchu, klid a pochopení,
v prášku a flašce — falešné vykoupení.
Ztrácí se v drogách, jak v němém filmu,
šeptá si sama: „Jsem chyba v systému.“
Tělo je zbraň, co nezná ten stesk,
úsměv je maska, dotek je trest

Nechce už cítit, jen přežít den,
její křik mění se v temný sten
Směje se falešně, jak by chtěla žít,
ale v srdci jí roste hněv, chtíč mít.
Teď zná tu vinu, nezná své jméno,
touží se ničit, co dál — je jí jedno.
V oběti roste bestie nová,
šeptá jí bolest pořád a znova.

Viděl to ve filmu, slyšel to v řeči,
nikdo mu neřekl, co „ne“ vlastně svědčí.
V hlavě byl chaos, v srdci jen chlív,
ztratil se v tom dřív, než mohl žít.

A tak jde dál, zlomená dáma,
v očích jí hoří jiskra, ne ta samá.
V hlavě je chaos, slyší temný zpěv,
ztratila se v tom víš, neví jak jít zpět.

Nastaví někdo systému zrcadlo jednou?
A kdo tu duši ochrání, než se znovu nadechne?
Opravdu budeme jen tiše přihlížet?
Nebo je necháme po pádu ležet?

Otázka zní: není chyba v systému? Zakořeněná hluboko, v temném rytmu?

Mivo 2013

Odkaz na zhudebnění textu za použití moderních technologií a AI: