Když máš sám děti

Když už máš sám děti,
nahromadí se v tobě všechna špína a smetí.
Přestaneš, chápeš, chápat,
jak jen dospělý může dítě napadnout.

Když máš sám děti,
nahromadí se v tobě vztek a stud —
ty černočerné saze a smetí.
Přestaneš, chápeš, chápat,
jak někdo může kolem násilníka jak sluha skákat,
jak to malé dítě může někdo neochránit.

Když se jednou potkáš tváří v tvář s pravdou,
s lidskou lhostejností, bezcitností a zradou,
a když jsi sám rodič, tak to prostě nepochopíš.
Nepochopíš to stejně jako já.

A tak si kladeš pořád dokola otázky:
Mohl jsem jako dítě něco dělat?
Měla jsem osud ve svých rukou?
A odpověď zní: Ne.
Byl jsi špatnou stranou zlé sázky.

Jenom náhoda života,
jenom špatně rozdané karty.
A ty pak jsi celou dobu mimo,
nepatříš do žádné party.

A ti, co ti ublížili?
Ti jsou už mrtví nebo bokem
a žijí si v klidu dál.
Tvoje duše je však divoká.
A ty? Co zbylo tobě?

Ty musíš odpustit.
Ty se musíš setkat s pravdou,
být tak naštvaný jako nikdy v životě.

Nejraději bys sám před sebou utek,
protože Tebe ovládá stud, chápeš to? A smutek.

A až proděláš všechny tyhle bolestivý fáze —
tohle není opravdu jenom fráze —
budeš mít pokoj v duši
a ucítíš konečně dobré srdce,
to, co v tvém těle buší.

Ale odpuštění neznamená zapomenout.
A to určitě nedělej.
Protože ty jsi svědek
pro další lidi,
co se ze smutné temnoty
škrábou sami.
A na sebe?
Se pak do zrcadla hrdě podívej!