Kývací pes

 

poslední přítel co mi zbývá

kývací pes, co hlavou kývá

většinou mlčí, sem tam štěkne

a když zavrčí, sám se lekne

 

všechno tu nechám, po mně veta

život je jako cigareta

on  zapálí ji chvíli hoří

ten pošuk shora co ho tvoří

 

už tolikrát jsem vroucně prosil

co v mládí zasel, teď jsem kosil

dívá se na mě berlou hrozí

nechápu proč po mně se vozí

 

tak jsem to sbalil, jedu někam

pryč od všeho, čeho se lekám

to pes je ovšem jiná třída

kouká se vzad, grimasy střídá

 

na všechno štěká, zuby cení

však v jádru dobrák, větší není

ujíždím pryč, utíkám zase

za zády smyčka na provaze

 

za zády život, jak to bývá

vzteklejší psa, ten jenom zívá

bylo mi hůř, však není blaze

za zády zvratky na podlaze

 

život mi nandal co se vešlo

vydržet s ním, to fakt už nešlo

je vždycky lepší čelit strachu

životu říct: „neser mě brachu!“

 

je vždycky lepší sevřít půlky

na duši klid, na tvářích důlky

jedeme dál a pes mě baví

náladu mou mi hnedle spraví

 

povídá: „Pane, serte na to.“

kdekdo chce vyhrát, jenom zlatou

vám přece stačí vzácné málo

aby se na vás dítě smálo

 

pak už jen mlčí, hlavou kývá

jedeme dál, jen kousek zbývá

tak na mě, láskyplně hledí

před chvilkou byl a náhle není

 

před chvilkou měl jsem ve všem jasno

ta idea se stala spásnou

co když je všechno vlastně jinak

divadlo, škola, pejsek, psina

 

 

na břehu řeky loďka čeká

pejsek je pryč, já před ním smekám

pan převozník už z loďky volá

„Čendo... honem... než přijdou zdola“

 

a odvezou tě 

 

k nim