Další den na poliklinice

Ráno vstávám. Jdu k doktoru pro prášky.

Čekárna je plná už hodinu před otvíračkou.

Hodiny ukazují 6:55

Zase jsem chtěl bejt moc chytrej,

a přitom v kartotéce visím jen jako další složka.

Sestřička stále říká: Vydržte, pane, chvilku...

jenže v tomhle domě se čas měří jinak než tam venku.

 

Na stole v novinách píšou, že lékařů zase ubylo,

prý odešli tam, kde se za práci ještě děkuje.

Já si jen povzdechnu...komu se divit?

Kdo vydrží sloužit, když se mu nedostává odměny.

Na chodbě dvě babky sdílej svý příběhy

o tom, že se dočkají termínu až napřesrok.

Mávnou rukou, že jsou starý a že je jim to jedno,

ale v očích jim vidím strach, že se toho nedožijou.

 

Na řadu přicházím až po obědě,

unavenej zas jak prosincovej den.

Doktor říká, ať se nezlobím, že nestíhá,

že běhá mezi nemocnejma jak Zátopek.

Večer furt sedím u šmouhatýho okna,

koukám na město, co páchne českou nemocí.

Déšť klepe příběh na parapet, rozumí mi:

 

V tomhle světě nemáš nic jistý,

zdraví, peníze ani zítřek.

Ale aspoň ještě dejcháš a žiješ,

i když systém kolem sotva stojí

na nemohoucích nohou.