Sloní paměť

Ráno se zas loudám z postele.

Konvice píská zbytečně hlasitě,

i to okno pamatuje víc zim než já.

Jména se mi pletou na jazyku.

Některá už nemám komu říct.

Vzpomínky sedí v koutě

jako starej nábytek,

kterej se nevyhazuje.

 

Staré kukačky jdou dál,

i když já bych je nejradši zastavil.

Na zastávce důchodci mlčí,

každý s vlastním příběhem v kapse.

Místo vedle mě zůstává prázdné,

...a nikdo se neptá proč.

Minulost ke mně sedá blíž než lidi.

 

Léky v krabičce počítají dny za mě.

Dopis od doktora místo pohlednice.

Smích se smrskl na krátké...pamatuješ?

Už se nescházíme,

jen se míjíme v nekrolozích.

Čekárny jsou plné času,

kterej ani za mnou nespěchá.

Světem smrt běží,

ale kolena protestují.

 

Prasátka se vrejvaj do chodníku,

město smrdí po mokrém asfaltu.

A já stojím,

ještě stojím,

ještě vím, že jsem tady.

Snad.

Dech není samozřejmostí,

ale pořád je můj.

Snad.

 

Všechno se rozpadá do prachu.

Láska, jména, starý sny i plány.

Ale paměť má sloní život.

Bolest není ani tak hlasitá,

zato smích se vrací pomalu.

A to zase stačí,

abych věděl,

že i když času ubývá,

pořád skrze mě protéká....