Gellnerovi

Jsem žena jako každá jiná,

snad jen trochu marnivá,

a není to druhých vina,

že jim leccos zazlívám.

Tadyhle málo a tuhle přespříliš –

kdo se má vyznat v touhách mladé dámy?

A třeba se mi v jednom vůbec neblížíš,

můj sen o tobě přestojí vše jako větrolamy.

A komu že tím vlastně prospěji...?

Snad před srdcem mým mě spasí

život poustevníka, co žije si prostěji

a sám přečká veškeré bezčasí.

Snad dřív, než vydám se po stopách krásného,

naleznu krásu v svém mladičkém žití;

na této vizi leč není nic spásného,

vždyť vím, jak držím se lučního kvítí...

Co se srdcem svým si počít mám?

Je nestálé jak oblaka nad mou hlavou

a člověk nechce, nechce zůstat sám...

Má přání nadále v očích Tvých plavou.