A zase ty Vánoce

Ráno mě přetáhne budík.

Venku je ještě tma

a svět už blázní s Vánocema.

Hrnek čaje hřeje ruce víc

než reklamy, co křičí o radosti

a já hledám starý kabát,

co pamatuje klidnější zimy.

 

Kalendář má červené dny,

ale nikde není napsáno,

kdy se má člověk zastavit.

V tramvaji se tisknou tašky,

lidi i jejich roční únava,

noční můra.

Všichni nesou něco křehkého,

zabaleného do své minulosti.

 

Někdo ztratil jméno,

někdo směr,

někdo už jen čeká,

až to celé přejde.

Sníh je letos zas v očekávání,

rozšlapaná předsevzetí -

na chodníku

zůstávají.

 

Výlohy slibují víc,

než lidi můžou chtít.

Světla blikají,

abychom neviděli stíny,

co se drží pod nohama.

Čas mi ujíždí o krok,

o další rok,

ale kolena mu nestačí,

a přesto pořád jdu.

Nevím kam,

ale jdu...

 

Ve schránce účty místo přání.

V hlavě hlasy, co už nemluví.

Smích je opatrný,

jako by se bál,

že nebude mít kam se vrátit.

Vzpomínky se ozývají

mezi regály a frontami,

nečekaně,

samozřejmě

bez slevy.

 

A pak se na chvíli zastavím.

Mezi přechodem a kolejí.

Dech se připomene,

že ještě patří mně.

Není to málo.

 

Možná je to všechno.

 

Svátky přijdou i odejdou,

město si sundá světla

a zůstane obyčejné.

Stejné.

Je stále tak stejné.

Ale dokud si pamatuju teplo lásky,

hlas, co mi kdysi říkal jménem,

a chuť čaje

nejen v zimě...

Tak ať si čas utíká,

má duše stále

něco nese.

 

Zatím.