Zdviž

Jedeme ve zdviži,
co tempem hlemýždím,
má nás vyvážet do lepších dnů.

V kabině těsno je,
a zbytek naděje,
se mezi prsty už rozplynul.

U strojů, u kasy,
budoucnost klekla si,
a řekla, že už nemůže dál.

Že „ano, bude líp,
stačí se otevřít“,
trousí ten, kdo se s ním neutkal.

R: Život je jako zdviž,
nastup a uvidíš.
Nastup a uvidíš,
život je jako zdviž!

Ráno vstaneme zas,
realitu vem´ ďas,
slepené oči nám rozlepí.

Tak tady žijem´ si,
ač o zem za vlasy,
potáhnem´ káru svou, to se ví.

R: Život je jako zdviž…

MR: Zvyk totiž vpravdě je, železná košile,
snadno se nesundá, smrádek a hic v ní je.
Čím výše vystoupáš, tím více vzduch řídne,
když kyslík doje ti, nebývá na příděl.

R: Život je jako zdviž…

Život je jako zdviž,
jak jednou nastoupíš,
stoupá a klesá, jak chce s námi.

Vystoupit dá se až,
v posledním patře a,
nesestoupí z něj nikdo zpátky.

Život j je jako zdviž.