Na volnoběh

 

Nový rok se tváří nenápadně.

Už bez ohňostrojů.

Jen budík, co se neumí omluvit

a světlo, které přijde dřív,

než jsem připravený vstát.

 

Ráno chutná stejně.

Jak v lednu tak i v říjnu.

Kafe hořké,

myšlénky rozespalé,

a město už dávno běží

na volnoběh,

který jsem si neobjednal.

 

Kalendář se plní dny,

co vypadají stejně,

jen čísla se střídají.

Nikdo nepřipsal poznámku,

kde se má nadechnout,

kde povolit stres,

kde si sednout na schod

a chvíli nic neřešit -

s doutníkem v ruce.

 

V kapsách nosím celý rok.

Účtenky, drobné sliby,

věty, co jsem neřekl,

a úzkost,

která se tváří,

že mi patří.

Někdy je to těžké.

Držet pohromadě.

 

Lidi míjím po měsících.

V zimě hodně zabalené,

na jaře unavené nadějí,

v létě hlučné,

na podzim ztichlé

jako by každý nesl

svůj vlastní konec roku

už dávno v sobě.

 

Čas nejde rovně.

Někdy klopýtá,

jindy utíká.

Žádné rozloučení.

Dny se vrství jak prach

na známých místech

a já ho občas setřu rukávem,

jen abych viděl v odraze,

že jsem pořád tady.

 

Jsou chvíle,

kdy se všechno smrskne

na jeden krok,

jeden nádech,

jedno obyčejné ještě...

Mezi zastávkou a domovem.

Mezi větou a myšlénkou.

Mezi tím, co bylo,

a tím, co se tváří,

že přijde.

 

Radost není hlasitá.

Spíš se schová

do tepla hrnku,

do známého hlasu,

do světla večer v kuchyni,

když nikdo nic nechce.

Jen být.

 

Rok se netváří slavnostně.

Nemá mašli ani plán.

Jen plyne.

Já s ním.

Trochu pomaleji,

trochu opatrně,

ale pořád nesu něco,

co se nerozbilo.

Možná to stačí.

 

Aspoň zatím.