Zima jak v Rusku

Zima jak v Rusku.

Ne ta z pohlednice,

ale ta, co ti vleze do bot

a už tam zůstane.

 

Ráno je mrtvo,

takový to podezřelý.

I město zmrzlo uprostřed věty.

Dech je vidět,

myšlenky ne.

Mráz kouše bez varování.

Neptá se, kolik ti je

ani jestli máš důvod vstávat.

Prostě bere.

Tváře, prsty, iluze.

 

Na zastávce stojíme jak sochy.

Nikdo si nestěžuje,

protože by to stejně nikdo neslyšel.

Jen sníh křupe pod nohama

jak starý vzpomínky,

co se nedaj uklidit.

Autobus má zpoždění.

Všechno má zpoždění.

I život.

 

Jen zima je vždycky včas.

Někdo říkal,

že mráz čistí.

Tak koukám kolem sebe -

špína zůstala,

jen lidi jsou zamlklí.

Domy dýchají rampouchy,

okna jsou slepý oči.

Uvnitř se topí,

ale stejně je chladno.

Asi zevnitř.

 

Ruce mám hluboko v kapsách,

nahmatám drobný,

klíče

a jednu starou naději.

Je popraskaná,

ale pořád drží tvar.

Zima jak v Rusku

učí přežít jen tak.

Bez velkých plánů.

 

Jdu krok za krokem,

hlava skloněná,

srdce zabalený do vrstvy cynismu

a tenký šály víry,

že jaro

není jen fáma.

A tak jdu.

 

Jdem.

 

Mráz mi kreslí mapu po tváři,

ulice nikam nevedou,

ale stejně po nich kráčíme.

Protože i v týhle zimě,

co láme kosti a sliby,

je pořád lepší jít,

než zůstat stát

a zmrznout

na místě.

Sami

ve tmě