Soutěžní

Já přítelem jsem poezie

a rád slova do vět skládám,

neb má čilá fantazie

tepe ráda vše, co hnije

 a oslaví to, co žije.

Tak po námětu bádám.

 

Kapky smáčejí mou hlavu,

na přátelství hledám rým.

Ač jsem sám anebo v davu,

marně čekám Múzy radu,

jiných veršů měl bych řadu.

Však přátelství? Co se slovem tím?

 

K ostatním se nehodí

slovo další – jahoda.

Co těžce rozum vyplodí,

ruka zmačká, zahodí.

Báseň těžce se rodí,

…vcelku slabá úroda.

 

Na kapky bych verše měl,

však jinde už je kdysi použil.

Tenkrát námět v uších zněl,

já příliš naň nemyslel

a rychle ho zapsat chtěl.

Jen tak kolem hlavy kroužil.

 

Abych shrnul jádro básně,

kterou tady tvořím.

Musím asi stisknout dásně,

ač ta slova znějí krásně,

nedaří se …ale vlastně –

Proč se tady s tím tak mořím?

 

Je to vcelku prosté!

 

Slovo, které vypustíš,

nemůžeš již zastavit.

Tak i zradu v přátelství

sotva můžeš napravit.

Kapka někdy postačí

a pak pohár přeteče.

Jen poezie nestačí,

chce to činy člověče!

Nechtěj sbírat jahody,

když je stonek samý květ.

 

Tak přes dlouhé úvody

stačilo pak deset vět.