Štěstí

Jednou jsem potkal štěstí.

Nevypadalo nijak zvlášť.

Nemělo svatozář,

ani ohňostroj.

Jen si tak postávalo

u stánku s párky.

 

Mělo na sobě vytahanej svetr

a na něm tunu drobků.

Smálo se samo pro sebe,

jako by mu někdo

vyprávěl dobrej vtip.

 

Držel jsem v ruce kafe.

Dávno mi vystydlo,

a přemejšlel,

jestli si ho všimnout.

 

Všimlo si ono mě.

Kývlo.

Jako že dobrý.

Můžeš.

 

Sedlo si na obrubník

a začalo si zavazovat tkaničku.

Přetrhla se,

ale uzlík to zachránil.

 

„To nevadí,“ řeklo.

Svět se nezboří.

 

Vedle hned projela sanitka.

Někdo se hádal po telefonu.

Další mlátil pin

do bankomatu.

 

Štěstí si koupilo párek.

S hořčicí.

Ta ukápla na botu.

Zasmálo se.

Zase.

 

Pak mi podalo ubrousek.

I když jsem ho nepotřeboval.

No, možná jo,

byl jsem mimo

z toho štěstí.

 

Možná na něm bylo číslo.

To už se nedozvím,

protože jsem ho vyhodil

se zbytkem kafe.

 

No a když pak odcházelo,

nezmizelo v oblacích,

jen zahnulo za roh

mezi večerku

a hernu.

 

Došel jsem tam.

Nic.

Rozplynulo se.

Zbyl jen pach smaženýho oleje,

kouř a smrad z beden,

co nikdy nevyhrávaj.

 

Pachuť prohry.

 

Minul jsem ho?

Mílka osudu?

Třeba jen chtělo,

abych sebral odvahu.

Měl jsem na to dva párky

a celou dobu.

 

Celý svět.

 

A ono jen čekalo

až se k němu

taky jen

přicmrndnu

a usměju.