Nenarozené slzy

Sedávám na lavičkách v parku.

Poslouchám šumění stromů.

I šustění lidských myslí,

co stejně nic nevymyslí.

Lidé jsou hlasitější

než vítr v korunách.

Slyšíte to?

Tam, kde se srocují,

je to nejsilnější.

Naše obsese zastiňují přírodu,

překrývají to, co skutečně jsme.

Někdy místo zpívajících ptáků

slyším lidské myšlení jen

a místo padající vody

nenarozené slzy.