CHCE, NECHCE

Dny po dni ubíhají, je tu konec týdne,

pak další a další, a tak měsíce plynou

a mezitím, co podzim vystřídala zima,

rozjímám a v hlavě mám jen otazníky.

Tak jak to je?.

Chce, nechce…

Tohle bolí - víš.

Přestal si se dotýkat, usmívat se,

bylo ti zatěžko mnohé říct, proč?.

Ublížila jsem ti?! Co je špatně?!

Na to, jsem se vnořila do ticha.

Přepadaly mě smutné myšlenky.

Chce, nechce…

Pociťovala jsem vůči tobě i zášť.

A tak jsem dlouhou chvíli zarytě mlčela,

bylo znát, že je ti to opravdu nepříjemné,

naznačila jsem ti, jak moc bolí lhostejnost,

ale nejvíc jsem tím ubližovala, jen sobě.

Povíš mi po pravdě, co cítíš?.

Chceš, nechceš…

I kdyby ne, zabolí to - ano, ale život tím nekončí.

Jsem už velká holka a sama si umím zavázat tkaničky

a byť vypadám křehce, pořád mám nespoutané srdce,

však sebevíc přemýšlím, stále mi není jasný tvůj záměr,

někdy jsi tak pozorný a jindy zase nečekaně nevšímavý.

Nerozumím tomu, co tě k tomu vede?.

Chceš, nechceš…

Jsem z toho zmatená, čím dál tím víc.

Netvrdím, že jsi špatný člověk, ani v nejmenším,

přesto mě mrzí, jak mě využíváš, ve svůj prospěch,

ale měl bys vědět, já nejsem panenka na hraní,

byť trpělivá, mám své hranice, nezapomínej na to.

Tak nějak se, v tom všem ztrácím.

Chtěl, nechtěl…

Už nic nedává smysl, unavuje mě to.

A přitom mě napadají hříšné myšlenky,

ve chvíli, kdy se nepřestáváš dívat.

Jak ti mám asi odolat, když mi voníš?.

Měla bych se stydět, ale proč vlastně?!

Kdo ví?.

Chtěl, nechtěl…

Chci, chceš?.