Hladina beze stop

Jezero leželo v klidu bez vln,
jak myšlenka, co nic netlačí.
Člověk by čekal, že je pocitů pln,
leč samota nikomu nesvědčí.

Z nenadání důležitá kapka přišla,
hladina se lehce zachvěla.
Ne jako hrozba, spíš otázka,
co v tichu zazněla.

Déšť se rozkřičel v tisících hlasů,
hladina přestala znát svůj tvar.
Klid se rozpadl na vteřinu času,
a tak ticho přestalo být dar.

Jezero se rozlilo ve dva proudy,
nikoliv z bolesti – z přetlaku citů.
Šťastné slzy jako bludy,
světlých začátků úsvitu.

Celý kraj se uvedl do pohybu.
Už nejsem hladina beze stop.
I kdybych jednou udělal chybu.
Vím, že stát znamená jistý hrob.

P.S.
Toto je poslední báseň tohoto příběhu, která mi tu ještě ležela.
Nicméně konec příběhu to není.
Ti, kdo moje texty četli den po dni, už možná tuší, kam se všechno nakonec stočilo.
Pokračování se totiž skrývá hned na začátku v básni „Na práh sil“, kterou jsem sem nahrál jako první.

Chtěl bych poděkovat všem, kteří tuhle cestu sledovali postupně, den po dni.
Je zvláštní vracet se zpátky skrze vlastní slova a znovu procházet chvíle, které působily tak zásadně.
A i když příběh dopadl jinak, než jsem si představoval, dnes ho hodnotím pozitivně.
Některé věci nám sice nevezmou bolest, ale přinesou aspoň pohyb vpřed.

A někdy i dvacet básní...