Samoto, samoto!

Začínají mě již dusit

doma věcí hromady.

Asi měl bych někdy zkusit,

otočit se k nim zády

a nalehko jen vykročit.

Ty řetězy povinností,

jež se na nás denně valí,

ubíjejí v nás radosti,

touhy naše už smazaly.

Lze snad z řady vybočit?

 

Nemám vůbec nedostatku,

hladu, žízně, utrpení…

Pod náporem hmotných statků,

kterých kolem je vábení…

I já často kolísaje…

Zvládnout hmotu není snadné,

mám-li v sobě pro ni sklon.

Jednou jistě vlákno spadne,

objeví se čistší tón,

kterým duše pak zahraje.

 

Vytrácí se lehkost z žití,

vlečeme se v prachu měst.

„Co mám dělat? Není zbytí!“

„Mou hvězdou se nechat vést?“

„Toť nesnadné v tuhé hmotě!“

Kdybych dnes měl býti mnichem,

narodím se v jiném kraji…

a tam obklopen byv tichem,

počítal jen lístky v čaji,

nevěda nic o životě.

 

Žije život v Slezské zemi

na pokraji blahobytu,

zjišťuji, že lehké není,

v době kouzel megabytů,

uchýlit se do samoty.

Za sebou života mám půl…

Co teď ovšem dělat mohu?

Když dnes má poutnická hůl

dávno ztracena je v rohu

a prach sedá mi na boty?