Řetěz času

Minulost odvál vítr času,
její stopy zavál prach.
Se slepou mapou a bez kompasu,
hledám spásu ve svých snách.

Budoucnost v mlze zůstává skryta,
nemohu se z místa hnout.
Duše se v mém těle zmítá,
marně zkouší rozbít pout.

Čas je jen řetěz z rezavých článků,
co vleču s sebou každým dnem.
Hledám ticho v hlubokém spánku,
v tom tichu, které není snem.

Řetěz však není jen prostou tíhou,
je soupis všech mých dávných vin.
Je mapou cest, co s každou rýhou
vpíjí se do kůže jak temný stín.

Každý ten článek, co v prachu zvoní,
je dávná chyba, starý pád.
Tělo se k zemi tíhou kloní,
už nemá sílu dál se prát.

Každé to očko je pamětí krve,
krutý text vrytý do kostí.
Stále jsem tím, kým býval jsem prve,
vězněm i strážcem svých křehkostí.