Slavík a růže

V nádherné zahradě nevěř či věř,

u malé brány růžový keř.

Pod trámy hnízdo slavík tam měl,

pro jednu růži své písně pěl.

 

Ač byla celá nádherně bílá,

o rouchu rudém stále jen snila.

Chtěla se povznést nad vlastní původ,

pýcha a marnivost to byl ten důvod.

 

Slavík ji miloval více než sebe,

tak srdce trápil pro lístky bledé.

Jedné noci se odhodlal k činu;

snad jen té pyšné lze klást vinu,

 

že v prudkém letu hruď k trnu stočil

a bílou růži krví svou smočil.

 Lístky tím dostaly pak barvu nachu,

však raněný slavík ležel tam v prachu.

 

Druhý den ráno zahradní víla

mrtvého zoufalce pod hlínou skryla.

A potom na hrob slavičí složila

růži, jež po změně tak mocně toužila.

 

Teď uschlé plátky jako krev rudé,

svědčí tu o tom, co z pýchy zbude.