Bos(s)

 

(prolog)

 

čas je mýlka, na nic není

je to Boží, lidská chvilka

trapný omyl, jenž vše změní

jeden pšouk, bez uzardění

 

možná dva

a… prasklá žilka

 

 

(dějství prvé)

 

snad z úleku, co se děje

schován v mazce Koloděje

kdo ho zná, tak zvedne ruku

 

„No … moc vás není!“

„Co ty, kluku?“

 

vypadáš tak povědomě

nebyls‘ někdy u mě v domě?

třeba… když sem nebyl doma

měl jsem tehdy děsný koma

 

co se směješ, malý kluku

víš snad o tom něco víc?

že by chyba ve tvé plánu

dám ti srdce z marcipánu

 

„Však nastavit i druhou líc?“

„No to ses po…. snad! … ne?!“

 

co k tomu říct

„Kde, kdo je Bůh, však já…“

„Víte, já jsem… z Bohnic.“

 

pro malou chybu, v božím plánu

mě vystrčili z aeroplánu

bez padáku, bos(s)

 

„Víš, co se mi přece stalo?“

„Natloukl sis nos?“

„To si děláš ze mě kozy?!“

„Víš, co je to zatracení!“

 

„No jasně,

do teď v čele

a náhle není.“

 

„Bože, jak tohle jen skončí?“

„No přece dobře.“

„Cože!

Kluku, važ ty své bludy.“

„Já Boha znám,

znám ho jak sebe…“

„Znám jeho…

pudy…

z nudy.“

 pak podal mi ruku

usmál se tiše

pocity smíru mi běžely v míše

pocity citu i vědomí sebe

všechno mé sny mávají z nebe

 

stačí jim věřit a bude i vám

rozdávat karty ten podivný pán…

 

 

(dějství druhé)

 

 

ve chvíli ticha

on karty nám míchá

 

něco se děje, něco se chystá

každý chce pryč, hned

z tohoto místa

 

kdo nechce být viděn

ten krčí se vzadu

neb není zas nutné

vždy prozradit davu

co jste zač

 

a ten, kdo chce vědět

kam, že to spěje

ten udělá krok a stane se dějem

 

otevře průchod, do prostoru ticha

a každá z těch dávných pravd

je náhle ...  lichá

 

(epilog)

 

 

stejně jak v tobě

tak

v každém to z vás

 

zaslechnout můžete tichounký hlas

 

"Tak podej mi ruku a popojdi blíž…“

„Své vnitřní ticho, ještě víc ztiž.“