Divnější divných

 

podivné postavy

v očích lesk proměny

divnější divných jsi

co jsem kdy spatřil

oči dvou slepců

jen hledají prameny

šance je prchnout

tak nač bych se bratřil

  

vířící myšlenky

houfují v palici

podobny labutím

v západu slunce

 

duše má usedla

na trestnou lavici

tvoji tvář nepoznám

i když jsi s puncem

  

od prázdna na kříži

pomůže Joshua

někdy jsem kličkoval

jindy šel rovně

 

lásku jsi pozřela

nyní jsem z vakua

křičelas:

„Neboj se… dělej … tak

pojď honem do mě...“

 

 

kde je ta hranice

za kterou nelze jít

druhá už zdánlivě

poklidně hoří

 

se strachem z požáru

dál přece nelze žít

z popelu padlých

zas nové se tvoří