To nejhezčí, jež spolu máme,
je sdílená tréma mezi davy.
Chytnu vaše mladé ruce
a opomenu všechny mravy.
Barvité dny mého slova –
jste otcové, jež plnili účel,
a stále ještě doznívají
v taktu podobných sfér.
Jednou se trhne sdílený chór,
půjdeme po svém –
v písni, v plesu,
avšak to, co je a bylo v jednom roce,
vyplní zbytky pamětního krasu.
„Ještě jednu! Ještě jednu! Ještě jednu..."