Zvláštní host

pro lásku jsem dýchal zcela

s vášní, která tráví těla

v pocitech měl plno citu

teď marně pátrám, volám:

 

„Jsi tu?“

 

vzpomínky jsou kupou hnoje

ať ve vrstvách bůhví kdo je

jen těch pár -  si stále cením

ta, co nesla potěšení

 

vespod leží dávné bytí

nahoře pak čerstvě zbití

náhle cítím tíhu v duši

teď už chápu co jsem tušil

 

je tu i strach z osamění

taky běžné lidské tlení

jsou tu půtky, drobné hádky

různé jizvy, od šarvátky

 

jsou tu všechny lidské druhy

kosočtverce, na nich kruhy

pokousání je tu běžné

těžko poznat, zda bylo něžné

 

chybí ucho, kousek nosu

tak si tipni, nebo losuj

 

po bolesti, po neřesti

obcházejí kolem zvěsti

život, že je kupka hnoje

mechanismus u orloje

 

slunce v duši i když leje

kdo z nás tušil, kam to spěje

pouští končí … konec děje

 

když své vrásky počítáte

jaký pocit při tom máte

smějete se, nadáváte?

 

„Vždyť je středa …“

 

„Teda …víte …“

 „Jaký teda, jaké víte?!“

„Copak vy to nedržíte?“

??

„Proč se o tom nebavíte?“

„A pointu? Tu snad znáte!“

„Pointu?“

 "No přece...?"

pár minut před   -   pár po deváté

 

(a týden zase sám)