Na modrém blankytu

NA MODRÉM BLANKYTU                                                   Daktyl – Trochej

 

já pyšný býval, ač skrytě v duši

tušil jsem pravdu

i když se kryla

slyšel jsem kvílení

sirény noci

toužící sveřepě, po mojí moci

 

pokaždé stejně a po každém skonu

odněkud zrozená

silnější k tomu 

zkušenost zjeví se, když nikdo ji nečeká

zrozena s výkřikem, zaniká do ticha

do ticha potichu, v šepotu křičí

 

„ty ruce nejsou mé, jen pasti líčí!!“

ty ruce… nejsou mé…

         ty

 

„Koho by tedy proboha byly?“

 

řekni ty chytráku

kam se teď skryly

no tak to vyklop,  já nemám moc času

 

 

v tom slyšel jsem slova

v pozadí, tiše

mluvily ke mně…

 

fakt… ke mně

v mém břiše

 

začaly tančit, opilé zřejmě

když salvy  - jak z děla

... zazněly náhle

potom pár dlouhých, znějících táhle

zmizely slova - z duše i z těla 

 

s pohledy stranou, v trapnosti ticha

jako ty plyny - bytí jež z břicha

uniklo ven

 

ztrestal jsem všechny

ty nevinně vinné

vyhnal jsem strach

z pohřební síně

a těm

co se zachtělo 

modrého blankytu

v hlavě jim zahřmělo

 

z modravé oblohy

po kapkách vlahý sen

roznáší volání

každého z božích jmen

 

šílenství jaké tu

dlouho již nebylo

vystrašen přemítám

 

a co vy?

jak je vám?

 

podivný nápis, načmáral kdosi

v blátě i ve sněhu

na písku pláže

 

ve stopách říká nám

 

"Tudy já běžel jsem …“

„Bez nohou…

„Bosí…"

 

„Sám…“

 

každého děsí

uvázat provaz

na konec trámu

 

když cítím blízkost, vlastního konce

příběh svůj šířím

o srdci zvonce

 

k oslavě ticha

prázdném tom bytí

ač v ruce full house

je mi z něj k blití

 

pokládám karty

v rukávu…  lichá

 

(opravdu – přísahám – už budu zticha)

 

 

.  -  .  

.  -  .

 

 

t

i

c

h

o

 

 

"Halooo, je tu někdo?"

 

čekám na vás...

sám