ChatGPT | PROČ

„Mami, je tohle nutný? Já přišla na oběd, ne ke zpovědi!“

Držím svou hlavu v dlaních a je mi nanic. Nanic z toho, co slyším, nanic z toho, jak tahle malá holka vnímá svět, nanic i z toho kuřete na paprice, které se mi dnes vůbec nepovedlo.

„Víš, že si s tebou nerada povídám o těchhle věcech!“

Jenže holčičko, ty si se mnou nerada povídáš nejen o těchhle věcech, ty se mnou nemluvíš o ničem!

„Nepochopila bys to. Nikdo to nechápe!“

Já vím. Vím, že máš pravdu. Protože tohle by fakt pochopilo jenom málo lidí. A já určitě nejsem z nich. Mě tohle hlava nebere. Proč by sis měla ubližovat? Proč sama sobě způsobuješ bolest?

„Proč sakra takhle blbě řešíš svoje problémy?!“

Nemluvíš. Neřekneš mi to. Mlčky se na mně díváš a stavíš mezi nás dvě zeď. Zeď, která by tě měla chránit, zeď, kterou já nikdy nepřelezu a přes kterou se k tobě nedostanu. Zeď, přes kterou se k tobě nedostane nikdo!

„Mony, prosím, zkus to. Zkus to se mnou. Já jsem tu pro tebe. A jestli tě něco trápí…“

Ne. Nemám šanci. Nedáš mi ji. Jen se díváš. Ale ne na mně. Jen mým směrem. Skrze mě. Jako bych ani nebyla. Ale já jsem! Jsem tvoje máma, zatraceně!

Vůbec nechápu, co se to děje. A proč se to děje. A proč se to děje právě mně!  Proč právě moje dcera…

…

Ráno jsem ještě mohla být šťastná. Ve městě nákupy, pak na poštu… Myslela jsem si, že mě dnes čeká pěknej den. Anebo když ne pěknej, aspoň normální. Tak nějak obyčejně běžnej. Jenže to bych se nesměla potkat s Martinou, mámou nejlepší kamarádky naší Monči. A ona by se mi nesměla svěřit s tím, že si teď prožívá největší peklo svého života. Protože jejich Lenka…

„Představ si, řeže se. Řeže se čímkoli, co najde!“

Nechápu. Nějak nepobírám, co se mi snaží říct. Ale ona jako by ani neviděla, že se v těch jejich řečech ztrácím, pořád mluví. Mluví o problémech ve škole, co prý ta jejich Leňa už delší dobu má, o šikaně ve třídě, o nešťastné lásce… „No, víš, je blbá, vůbec jí nedochází, že kluků ještě bude, a že když ji tenhle jeden nechce…“

Mám z toho v hlavě zmatek. Ale je mi jasné, že to teď Martina vůbec nemá lehké. A že z toho musí být úplně na dně, chudera. Je mi jí líto. A chtěla bych jí nějak pomoct, ale hlavně myslím na to, jak jsem ráda, že tohle se mě netýká, protože moje holky…

…

„Mony! Copak nechápeš, že se o tebe bojím! A že musím vědět, co se kolem tebe děje! Co se to děje s tebou!“

Zkouším to marně. Nikdy jsi za mnou neuměla přijít. Ani když jsi byla malá. Všechno sis nechávala pro sebe. A když už jsi se někomu svěřila, tak kamarádkám. Možná sestře. Ale my dvě…

Není to tím, že bychom se neměly rády. Já vím, že ne. Spíš naopak. Myslím si, že tím svým mlčením se mě ty sama snažíš nějak chránit. Víš, že mám spoustu starostí. A že na všechno jsem sama.

Ale to nemusíš! Protože já nejsem sama! Ani trochu! Mám vás! A cokoli bude potřeba, tak spolu zvládnem! Se vším se nějak poperem! A já se budu sakra snažit, abych ti pomohla! A abych tě z toho žiletkovýho pekla dostala ven! Jen mi to musíš dovolit! Protože já přece nemůžu proti tomuhle bojovat sama! Anebo jo, jo můžu! Ale nemám šanci ten boj VYHRÁT!!!