ChatGPT | S poezií hravě...

 

 

Svět poezie… není asi pro každého… přesto… každý si v něm může najít něco svého, jen stačí, aby chtěl…

Je neskutečně bohatý… na výrazy, se kterými se jinde nepotkáš… na symboly a obraty, které papír unese, však kdybys je chtěl použít v běžné mluvě, koukali by na tebe všichni jako na blázna.

Svět poezie je jímavý, srdce otevírá, duši osloví, rezonuje vším, čím se dá…slavičí trilky střídá divokost slov vodopádních, v podzemních stokách nacházejí své rýmy prokletí…

Však není úplně snadné do něj proniknout. Je plný metafor, vzletných a okřídlených. Jinotajů, nad kterými je třeba se občas zamyslet. Protože vyjádření těch, co poezii píší, není stejné, jako běžná mluva.

V próze, jež nabízí nám román, novelu či povídku, pohádku, pověst… jsou slova skládána za sebou tak, jak je známe ze života. Z běžného hovoru. Kdežto v poezii se slova mohou řadit jakkoliv. Mohou být rýmem svázána, či zůstávají volná. Ale oproti klasické mluvě tu rozdíl stále je.

Proto si myslím, že když chce kdokoli šanci dát tomu, aby si k básním našel vztah, nesmí na sebe spěchat. A kdo je jenom trochu moudrý, začne od jednoduchého.

Nejjednoduší v poetice, co mne právě napadá, jsou dětská říkadla. Ty učí se ti nejmenší. Každý malý špunt ze školky zná:

Sedí káča na lavici,
drží v ruce jitrnici
a ve druhé jelito,
běž, Pepíku, vem jí to!

 

Takhle se tedy se světem poezie seznamují děti. Formou jednoduchých básniček si zvykají na zvukové shody, na rýmy. A myslím, že se jim to líbí. Víc nepotřebují, zatím. Nepotřebují například vědět, že tahle básnička je psaná sdruženým rýmem, a že by se dala napsat i jinak… například rýmem střídavým, třeba takhle:

Sedí Káča na lavici,

drží v ruce jelito

a v té druhé jitrnici.

Běž, Pepíku, vem jí to.

Tahle změna v rýmech nebyla vůbec složitá, stačilo vlastně jen prohodit řádky a úpravy původního textu byly minimální. Však kdybych si chtěla pohrát s rýmem tirádovým, pak už by změna obsahu byla asi nutná. Mně napadlo:

Sedí Káča na lavici,

drží v ruce jitrnici

a na jelito v pravici

Pepík chystá si krabici.

 

Taky je možné zatančit si s rýmem obkročák, protože teorie poetiky zná i rým obkročný… tak jestli smím prosit, dám se do toho.

Sedí káča na lavici,

drží v ruce jelito.

Tak Pepíku, vem jí to…

Však má ještě jitrnici!

 

A existuje i možnost hrát si s rýmy postupně (postupný rým) anebo je vyšít přerývanou technikou slovíčkového stehu (rým přerývaný), nicméně k tomu už by bylo potřeba  tomuto jednoduchému říkadlu přidat pár řádků. Například:

Sedí Káča na lavici,

drží v ruce jelito,

mlsně na něj hledí.

V té druhé má jitrnici…

Tož Pepíku vem si to,

než to jiní snědí!

 

A ten obrázek vyšitý přerývanou bavlnkou by mohl dopadnout třeba takto:

Sedí Káča na lavici,

drží v ruce jelito,

jenom na něj hledí…

Tož Pepíku, sněz jí to!

 

Však pokud bychom se rozhodli, že tohle říkadlo není nutné svazovat zvukovou shodou na konci slov, pak zcela volně, poeticky, dalo by se říct, že:

Napravo vůně jitrnice, nalevo jelitová

a o tom, co se smí a nesmí, rozhoduje Káča,

protože jejím rukám osud svěřil manu vepřovou.

Však Pepík, že má prázdné břicho,

že hladový on přišel na návštěvu,

sudičkám, jež nespravedlivě dělily,

postaví se odhodlaně

a půl jelita je… pryč!

(takhle nějak jsem text o Pepíkovi a Káče uchopila já)

 

 

Nicméně bylo by zajímavé sledovat, k jaké změně by došlo, kdyby o formě tohoto říkadla  přemýšlel někdo jiný. Třeba

Prokletý básník…

ten k jelitu zvolil by cestu vedoucí potokem krevních konzerv,

nenasytné Káče přimyslel by střevní břichabol,

z Pepíka hladovou kostru bez svalů, jen potaženou kůží nezdravou by udělal

a jitrnici nechal by zapáchat smradem přímo hnilobným.

Symbolista

by v říkadle asi nic přesně nepojmenoval.

Jen by naznačil, že dívenku na lavici sedící odnese do pekla si čert,

hošíkovi nechal by zakručet v břiše – z toho se totiž jasně poznat dá, že Pepík hladoví

a k jelitu a jitrnici přidal by recept… pochopitelně bez názvu…

A ty, čtenáři, uhodni, co zvládneš!

Impresionista

by lavici i s Káčou a Pepíkem umístil před chalupu, a pokud by to bylo jenom trochu možné, boj o jelito a jitrnici by se odehrával při východu slunce…

Futurista

by šmahem smetl všechny dosavadní poznatky o jitrnicích a klidně by je nechal vyrábět z nudlí, hlavně však na nejpokrokovějším nudlovém stroji, který byl právě vynalezen v Itálii…

Expresionista

by možná ze strachu z budoucí nuzné existence Káči a Pepíka oběma jitrnici a jelito odebral a schoval je na horší časy (tohle však tvrdím s velkou nadsázkou).

Dadaista

by převrátil svět obou dětí vzhůru nohama, však nechal by si je aspoň hrát, to jitrnice s jelitem by na tom byly hůř…asi by dopadly dost neslavně… já vidím  střívko uvnitř prejtu…

A Surrealista

by zcela podvědomě rozumem popřel logiku hladového Pepíka a navozením snových vizí a halucinací by toho chudáka přesvědčil, že je vlastně po jídle a Kačenčino jelito nepotřebuje.

 

Však ani surrealistickým pohledem na tuhle říkačku neocitáme se na konečné. Protože kdybychom se tou poeto-teorii chtěli ještě chvíli zabývat, mohli bychom vzpomenout na svět přízvučných a nepřízvučných slabik a hledat u Pepíka a Káči třeba jamb, trochej nebo daktyl! Nebo cokoliv jiného… Možností je opravdu mnoho!

Ale já si myslím, že už by to stačilo. A že na jednoho Pepíka a jednu Káču už je toho z poetického hlediska tak akorát dost. Takže už  jim dám pokoj a nechám je v klidu a o samotě dohodnout se nad tím, co si tak nejlíp počít s tou voňavou zabijačkovou výslužkou.

 

Jen ještě přispěchám s jednou poznámkou. Dodatkem jakýmsi, který si nemohu odpustit! Kdyby zrovna v té chvíli šel kolem obou dětí Josef Švejk se svým kamarádem Balounem, určitě by si na tu jejich lavičku taky přisedli. Dobrý voják vytáhl by z kapsy opodeldokovou mast a namazal by si s ní kolena, pak nacpal by si fajfku tabákem a nebylo by spokojenějšího člověka na světě. A Baloun, aby mohl být taky aspoň trochu spokojen, v nestřežené chvíli jelito a jitrnici by sežral, na jedno polknutí, lidi, fakt!  A pak -  ještě s masnou hubou omluvně by utrousil:

„Nezlobte se, kamarádi, ale já jsem ňákej nedojedenej! Já mám pořád hlad!“

Jo, něco takového by se klidně mohlo stát, kdyby do světa říkaček připletla se próza. Že ano, pane Hašku?