od: Žluťák
Plížím se tiše
jako hluchej, co neslyší se,
do naší skrýše
uprostřed dětského hřiště,
do domečku medvídka Pú
a ty jsi tu,
celá upatlaná od medu,
kozy z korzetu
ti čumí...
a já se činím...
a ty se činíš
a poldové nám svítí,
snad se jim líbí
co vidí...
až skončíme,
tuzér jim dáme... ne?
Literární dílo "Není divadla bez publika" je básnický text, který vypráví o setkání dvou lidí, avšak nejedná se o tradiční milostnou či intimní scénu. Autorka vytváří atmosféru tajemna a překvapení, které se odehrává na dětském hřišti u domečku medvídka Pú.
Jazyk autorčina vyjadřování je velmi sugestivní a emotivní, což přenáší na čtenáře silné pocity. Skrze symbol medvídka Pú se vyjevuje obraz nedospělosti a bezstarostnosti, zatímco postava básníka jako dospělého jedince přesahuje rámec dětského hřiště a přináší do něj nečekanou, snad až tabuizovanou dimenzi. Tento kontrastní charakter je výraznou silnou stránkou díla, která vzbuzuje zvědavost a touhu více poznat.
Další silnou stránkou je důmyslné zpracování jazyka a rytmu, které přispívají k výraznosti básně. Použití opakování ve verších "a já se činím...a ty se činíš" a "až skončíme, tuzér jim dáme... ne?" působí jako jakási rytmická hra, která čtenáře vtahuje do dění básně.
Ke slabým stránkám díla by se mohlo řadit možná přílišné komplikování významu a interpretace. Text působí až příliš nejasně a nenabízí pevný a jednoznačný smysl. To může být vykládáno jako snaha autorky o zachování jistého chápání a interpretace svobody ze strany čtenáře, avšak pro některého čtenáře by mohlo být toto příliš matoucí a frustrující.
Celkově je dílo "Není divadla bez publika" zajímavou básní, která stimuluje představivost a otevírá prostor pro různé výklady. S jistým úsilím může být přístupná i laikovi, avšak může také způsobit zmatek a nepochopení. Působí dojmem, že autorčinou hnací silou byla zejména snaha vyvolat emoce a předat čtenáři své prožitky a postoje.
26.11.2023