Dílo „čarodějnice“ od Sebastiána Kiswora je krátkou, ale výstižnou básní, která využívá silné vizuální obrazy a zahuštěné jazykové prostředky, aby vyjádřila určité sdělení o tanci, rozloučení a mystice. Autor zvolil minimalistickou formu, která je bezesporu jedním z jeho silných aspektů.

Silné stránky této poezie spočívají v její atmosférické síle, která je budována prostřednictvím kontrastu mezi světlem loučí a ohněm. Oheň jakožto symbol transformace, očisty, ale také nebezpečí, vytváří emocionální napětí. Tanec jako takový se pak jeví jako ceremoniální akt, v němž poslední tanečnice – čarodějnice – oslavuje únik ze skupiny, symbolizované smečkou vlčí. Tento motiv může evokovat nejen tematiku osamělosti a smrti, ale také osvobození od konvencí a očekávání společnosti.

S poetickým jazykem a zvukomalebností je práce také velmi působivá. Krátké verše a rýmování dodávají textu rytmus a dynamiku, což napomáhá k živé představě tance. Užitím hovorového jazyka (například „smečkou vlčí“) autor dodává dalšímu textu autentický a přístupný tón, což usnadňuje identifikaci čtenáře s obsahem.

Na druhé straně se však dá hovořit o slabších stránkách textu, zejména co se týče významové hloubky a rozvinutosti temat. Vzhledem k tomu, že báseň je velmi krátká, některé obrazce a motivy zůstávají nedořešeny a mohou v čtenářovi vzbuzovat pocit neúplnosti. Čtenář by mohl toužit po hlubším kontextu pro postavu čarodějnice, její příběh a důvod, proč se loučí. Mnohé čtenáře také může odradit přílišná abstrakce a nedostatek konkrétnějších detailů, které by pomohly lépe ukotvit příběhové prvky.

Celkově lze říci, že „čarodějnice“ je pozoruhodné literární dílo, které v sobě nese silný emocionální náboj a působivou atmosféru. Nicméně jeho stručnost a jistá míra abstrakce by mohla být pro některé čtenáře výzvou. Přesto tato báseň nabízí zajímavou a hlubokou reflexi o tématech, jako je osamělost, transformace a mystika, což ji činí cenným příspěvkem do moderní české poezie.