od: bezhlavý jezdec
Podstatná jména II
Chtěl by vánkem být, jenž načechrá ti sukni a pročísne vlasy.
Nebem, jež barví tvoje oči.
Řekou, která kotníky ti hladí v letní časy
i měsícem, jemuž se hlava točí,
a dech tají z tvojí noční krásy.
Vůní lučních květů, co políbit tvé řecky čisté chřípí chtěla;
jenom kdyby směla…
Je to snad touha smělá?
Ano, řekl bych… asi…
Básnická skladba „Podstatná jména II“ se vyznačuje jemnou hravostí slov a rafinovanou obrazotvorností, která čtenáři přináší romantické sametové pocity. Autor zde využívá personifikace a metafory, aby vystavěl prostor, v němž se setkává příroda s emocemi, a tím zachytil komplexnost touhy.
Silné stránky díla spočívají především v jeho zvukomalebnosti a rytmické struktuře. Řádné užití veršové formy, plynulé přechody mezi jednotlivými obrazy a tématy vytvářejí harmonickou kompozici. Obrazy přírody, jako je vánkem chlazená sukně či řeka hladící kotníky, vyvolávají v čtenáři pocit intimity a spojení s přírodním světem. Autorovo mistrovství spočívá v tom, jak dokáže vykreslit jednoduché přírodní jevy a proměnit je v symboly touhy a nostalgie.
Na slabší stránce lze nalézt jistou míru nejasnosti, která se může v některých pasážích projevit. Použití formulací jako „je to snad touha smělá“ přináší do textu jistou neurčitost, která může některé čtenáře odradit. Taktéž by bylo zajímavé víc prohloubit psychologii postavy, která touhu prožívá. Zatímco obrazy jsou mnohdy výstižné a silné, mohly by se podívat také na vnitřní konflikty či nuance, které autoři podobných témat tradičně zkoumají.
Celkově lze říci, že „Podstatná jména II“ je dílo, které vyniká svou estetikou a krásou jazykového vyjádření. I když se objevují některé nejednoznačnosti, což může ovlivnit celkovou srozumitelnost, jeho poetická síla a schopnost evokovat emoce dělají z této básně cenný příspěvek k současné české literární scéně.
01.09.2025