ChatGPT | Stín křídel, kapitola čtrnáctá: Stín plamenů

Alysia se soustředila na vzdušné proudy, které ji nabíhali do křídel. Na sever od nich se začala kupit mračna, a i vzduch kolem nich znatelně zvlhl. Letěli však ve veliké výšce, a stále se pohybovaly výhradně klouzáním po vzdušných proudech, šetřili energii. Ona a dva další gerakioné. V tuto chvíli si jich však nevšímala. Klouzala po vzdušných proudech dál, bez soustředění, bez přemýšlení. Tak snadné a přirozené pro ni létání bylo. Svým zrakem neustále zkoumala krajinu pod sebou, i dění na obloze. Občas k jejich skupině zavítal nějaký dravec, zavýskl na pozdrav, a poté se zpravidla střemhlav spustil dolů k zemi. Alysia obdivovala jejich bezstarostnost. Jednou ze schopností gerakionů bylo telepatické napojení na tyto tvory. Ačkoli jejich vědomí nedosahovalo takového rozsahu, jako vědomí jiných gerakionů, kteří ho také uměli sdílet mezi sebou, bylo fascinující se napojit na tyto bytosti. Pozorovat přírodu jejich očima. Vnímat jejich soustředění na nory drobných hlodavců, vzdálených stovky stop pod nimi. Sdílet s nimi očekávání, kdy se jejich kořist vydá ze své nory ven, a poté provést smrtící útok. Ve svých pohybech byli nesmírně efektivní. Alysia se považovala za dobrého letce, a věděla, že ji tak vnímají i další členové jejího řádu. Ovšem pouze částečná přeměna, a některé lidské znaky její postavy ji nedovolovaly létat s takovou lehkostí jako to předváděli drobní orli, káňata či jestřábi.

Byli na cestě několik dní, které probíhaly úplně stejně. Ráno, po skromné snídani, sestávající se většinou z tmavého chleba, sýru a ořechů, vystoupali do výšky několika set stop a plachtili směrem na jihovýchod, ke Calderasu. Dnešního rána konečně přeletěli Orlí hory, a zjevila se pod nimi Caldora. Země, ve které se lesy střídaly s travnatými planinami okolo řeky Taldris. Východním směrem pozorovali tmavý pruh Hraničního hvozdu, který odděloval Thalanor a Caldoru, na jihozápadě se táhl jižní cíp Orlích hor, a jižně pozorovali Mezivlnný háj. Už to bylo mnoho let, co se Alysia ocitla v Caldoře. Tehdy byla vyslána v rámci výcviku, aby pozorovala pohyb vojenských jednotek v okolí Logrenu, druhého největšího města Caldory. Pamatovala si to jako dnes. Byla nejmladší ze skupiny několika příslušníků ohnivého domu, které vedl sám Kaelith. I tak ostatní členy své skupiny zastínila. Díky svému leteckému umu se pohybovala rychle a efektivně, a Kaelith sám ji pochválil, neboť se zdálo, že na rozdíl od ostatních v ní caldorští nepoznali gerakiona, ale považovali ji za dravce. Právě tehdy udělals další krok k tomu, stát se Kaelithovou oblíbenkyní. Oblíbenkyní, která mohla pomýšlet na významnou pozici ve svém domě, a možná i v celém řádu. Dnes ji to připadalo strašně dávno, jako v jiném životě. Nic z toho už nebyla pravda.

 
V pracovně zavládl klid. V místnosti se převalovalo očekávání, jako klidné mořské vlnky, které však měl vystřídat ničivý mořský příboj. Mirael mlčela, očima střídavě přejížděla od Alysie k Daelie. Selarion nasadil tvrdý, nepřístupný výraz. Daelia seděla klidně, ruce opřené na opěrkách svého křesla. Podívala se na Alysii, a snažila se číst v jejím výraze. Hledala něco, co by ji řeklo, že se snad jedná o nějaký žert, že se Alysia začne smát. Ovšem ta měla ve tváři vážný, soustředěný výraz. Daelia přejela očima po Miarel a Selarionovi, jako by od nich čekala záchranu. Chtěla, aby to byli oni, kdo prolomí mlčení a promluví, ale rychle pochopila, že i oni čekají na její odpověď. Zhluboka se nadechla:

„Proč já?“

Zeptala se, ačkoli sama musela tušit odpověď.

„Protože k tobě tvůj řád vzhlíží. Protože slepě neprahneš po moci, ale jsi přirozený vůdce.“ Odpověděla klidně Alysia, která si tyto argumenty připravovala již cestou do věže.

„Vím, že je to troufalé, ale jsi šampionkou svého domu. A v době, jako je tato potřebuje řád ve svém čele bojovníka.“

„Ovšem Kaelith byl předtím, než se stal představeným ohnivého domu také šampionem. A ohňový mistři ho navrhovali i na arcimága. Je všestranný a silný. V ohňovém domě se těší respektu, jako nikdo jiný z představených. Jak si můžeš myslet, že bych ho mohla porazit?“ opáčila Daelia, jejíž hlas nabýval na síle. Alysia byla překvapená informacemi, které Daelia znala. Vypadalo to, jako by sama nad situací přemýšlela.

„Možná to není ztracený boj. Možná ji přesvědčím.“ pomyslela si Alysia a pokračovala:

„Kaelith se v ohnivém domě těší velké úctě, to máš samozřejmě pravdu. A nejsem zde ani proto, abych zpochybňovala jeho schopnosti. Ovšem dění posledních dní mi otevřelo oči. Vidím ho teď v jiném světle, a bojím se, že jeho motivace je špatná.“

„A jakou předpokládáš, že mám já motivaci?“

Daelinina přímá odpověď uvedla místnost do ticha. Miraal celé dění pozorovala tiše a se zájmem. U Selariona se střídalo pobavení a rozhorčení.
„On nebude můj spojenec,“ přemýtala v hlavě Alysia, „ale s Mirael a Daeliou bych se mohla domluvit.“

„Tvou motivací,“ začala klidně a jasně Alysia, „bude dobro řádu. Dobro lidí v celé Skiadris. V Selcaru, v Caldoře, v Thalanoru, v Durogathu, ve Velmoru, na Hadích ostrovech, na Stahldrosu a Eldrissu, na ostrovech Zyrhh a také v zemi Skarathi a na Vorrathu. Dobro a mír.“

Alysia vyjmenovala všechny země Skiadris, které znala. Svou řeč ukončila dramaticky. Uvědomovala si, jak pateticky zní. Jaké klišé právě pronesla. Avšak kdy jindy má být člověk patetický, než když čelí nejtěžším výzvám svého života?

 

Z jejích vzpomínek jí vytrhnulo ostré táhlé zvolání, které se neslo vzduchem jako dravčí skřek v orlím jazyce. Pokyn ve vzdušném jazyce gerakionů, který používali pro komunikaci v situacích jako byla tato, v orlí podobě a za letu, kdy se jim špatně mluvilo díky ostrému zobáku. Výhodou tohoto jazyka byla jeho nesrozumitelnost jiným bytostem, vyjma dalších ptáků. Upozornění pocházelo od Druga, staršího gerakiona ze zemního domu, který letěl po její levé ruce. Upozornil je na spálenou louku se zbytky stanů, a velkou, stále ještě doutnající hromadou mrtvých těl, která ležela kousek od hraničního hvozdu. Pomocí orlího jazyka se domluvili na sestupu, a přistáli několik desítek stop od spáleniště, Alysia uprostřed, Drug po její levé straně, a napravo Arp, mladík z větrného domu, který teprve nedávno ukoval svůj gerlath, a který plnil svůj první velký úkol se směsí nadšení a rozpaků.

Pomalu pokračovala k hromadě těl, zatímco Drug vyrazil ohledávat spálené stany a Arp vypadal vyděšeně. Zem, po které kráčela byla spálená a popraskaná žárem. Necelou míli severně se nacházel hraniční hvozd, a věděla, že pár mil jižně odtud se musí nacházet sídlo Halvirů, strážců západní části hraničního hvozdu. Nemohla si vzpomenout, jak vypadá jejich praporec, a jestli je to ten, který se napůl spálený válí pod jejími nohami, ale byla si jistá, že Drug to vědět bude. Proto byl přidělen do její skupiny. Ze všech gerakionů měl největší znalosti o Caldoře, její šlechtě, místních zvycích. Každý večer s nimi svoje poznatky sdílel, ale praporec Halvirů asi nepovažoval za dostatečně důležitý, takže prozatím zmíněn nebyl.

Došla k hromadě těl, a potvrdila si svoji domněnku, kterou měla v hlavě již od sestupu. Caldořané své mrtvé nepálí na hromadách, tohle jsou skarathi. Ale nebyli tam jen skarathi. Některé zbytky ohořelých mrtvol patřily lidem. Že by se jednalo o stejnou sebranku jako v Alrethově zálivu?

Otočila se, aby viděla, že k ní míří Drug s Arpem za zády.
„Ty stany nesou označení Halvirů a žoldáckých skupin.“ pronesl Drug bez vyzvání a Alysia stroze přikývla.

„Kolik myslíš, že tu bojovalo mužů?“

Drug se na chvíli zamyslel, znovu se rozhlédl, a poté odpověděl.

„Nejsem si jist, ale z výšky bylo vidět, že míst jako je toto bylo v okolí více, minimálně 5. Jsou tu stopy asi 8 stanů. To by znamenalo tak šedesát až osmdesát mužů. Jestli tu byla plná osádka stanů, mohlo být v celém táboře klidně 400 mužů.“

Poté se otočil k doutnající hromadě.

„V okolí jsou ještě dvě podobné,“ s upřeným zrakem na hromadu pokynul rukou jejím směrem, „počet mrtvol v té hromadě ti říct neumím, ale vypadá to jako práce caldořanů, takže to znamená, že asi vyhráli.“

„Nebo se vrátili uklidit mrtvoly.“ Prohlásil do ticha Arp, a vypadalo to, že jemu samotnému se poté zvedl žaludek. Alysia s Drugem přikývli, i tak se to mohlo stát. Poté se Drug zarazil a poplašeně se rozhlédl.

„Koně“ řekla za něj Alysia a rozhlédla se také.

Od jihu k nim mířila skupina jezdců. První jezdec držel dlouhé kopí s praporem. Tento prapor nemusel Alysii nikdo představovat, byl to prapor Valandorů, vládců Caldorie. A protože na bílých polích šachovnice byla vyobrazena ještěrka, bylo jí jasné, že k ní jedou muži Eldrica Valandora, králova bratra a velitele všech caldorských vojsk.

Bylo ironií osudu, že právě Eldric Valandor byl muž, za kterým výprava mířila. Byl to králův synovec, a vrchní velitel všech caldorských vojsk. V jejich čele byl již více než 20 let, a byl jedním z důležitých mužů, kteří vedli poslední válku proti Gorvethovi.

Alysia věděla, že to byl právě on, kdo dovedl caldorskou bojeschopnost k dokonalosti. V minulosti byla Caldora jen menší králoství, rozkládající se mezi mocnými zeměmi Selcaris a Nyrelith. Království, ve kterém kouzla a magie zdaleka neměli tak důležité místo jako brnění a zbraně. Aby byla vždy zachována schopnost obrany tohoto malého království, byli všichni synové caldorských pánů povoláváni do armády, kde se cvičili v boji, ale i ve velitelských dovednostech. To mělo zaručit, že v případě napadení země budou tito šlechtici schopni povolat do zbraně své poddané, a vést je správně tak, aby zamezili dobití země. Tato strategie se ukázala jako úspěšná. Zatímco Selcaris v minulosti ztrácel své uzemí a Nyrelith zanikl úplně, byla to právě Caldora, která dokázala ztracené území vyrvat ze spárů dobyvačného ohnivého lidu a navrátit jej lidskému pokolení. Proto byla dnes Caldora největších ze všech zemí Skiadris.

Eldric Valandor začal na caldorské šlechtice naléhat, aby povinnou službou v královské armádě neprocházeli jejich nejstarší synové a dědicové, ale jejich mladší synové, kteří poté mohli v armádě zůstat. Mladší synové panských rodů neměli tak zajímavou budoucnost v podobě dědictví celého panství a jeho správy, a tak pro ně vstup do armády znamenal zajímavou alternativu. Velice rychle se tak stalo, že caldorští páni začali do královských služeb posílat své mladší syny, kteří poté v armádě zůstávali. S nimi často přicházeli i jejich poddaní, kteří službu v armádě přijímali ochotněji než práci na polích či v lesích. To vše dalo umocnilo sílu caldorského vojska, silnějšího než kdy dřív. Z Eldrica Valandora se díky tomu stal uznávaný muž, v očích některých mocnější než jehostrýc, král Robar. Zejména po porážce Gorvetha, ve které hráli caldorské oddíly zásadní roli. Ať už to byla pokora, láska ke strýci či k vojenskému životu, Eldrica Valadnora však nikdy nenapadlo nárokovat si trůn. Král Robar tak měl ve svém synovci i důležitého poradce a vojevůdce, který mu pomáhál bránit se útočným nájezdům skarathi.

Alysia pozorovala jezdce, které vedl muž v brnění. Vypadal jako neohrožený vůdce. Jezdec po jeho boku vezl prapor. Prapor Eldrica Valandora, spasitele Caldory.

 

„Řád nepotřebuje spasitele,“ pronesl Selarion tehdy tvrdě, „potřebuje pevnou ruku, která ho udrží pohromadě.“

„A pevná ruka může vést ke zkáze stejně rychle jako slabá,“ oponovala Mirael a její hlas se v Alysii ozýval jako naděje.

„Dohadují se,“ pomyslela si. „To znamená, že mám šanci je přesvědčit.“

Daelia seděla nehnutě, svým pohledem probodávala Alysii, a snažila se z jejího výrazu vyčist cokoli, co by ji napovědělo.

„Daelio, prosím, přemýšlej o tom.“ Požádala Alysia vodní šampinku. Poté však znovu promluvil Selarion.

„Myslíš, že jsme o tom zde již nepřemýšleli? Nejsi jediná, komu Daelia přijde jako vhodná kandidátka na velekněžku. Ona však zatím volání svého domu neslyší. Proč myslíš, že zrovna ty bys to měla zlomit?“

„Právě protože není z našeho domu,“ odpověděla mu překvapivě Daelia. „O podpoře svého domu jsem nepochybovala, a nikdy pochybovat nebudu, ale víš sám Selarione, že podpora od ostatních členů řádu je vrtkavá a nejistá. Sám si se o tom. Přesvědčil ve volbě. Ovšem pokud k nám ostatní členové jiných domů přicházejí a prosí mě, nemůžu už být k těmto prosbám hluchá. Přijímám tvou výzvu Alysio, ráno se přihlásím a budu se ucházet o hlasy mích bratří a sester.“

 

Dusot přijíždějících koní vtáhl Alysii zpátky do reality. Skupina zastavila několik desítek stop od nich, a pomalým krokem pokračoval dál pouze muž v brnění a jezdec s praporem. Dojeli až k nim. Alysia si byla vědoma, že jsou zde cizinci, a pokud stojí před vojákem, který je navíc označen praporem Valandorů, měla by být ona tím, kdo začne mluvit. Pohlédla muži do štěrbiny na přilbě, kde očekávala jeho oči, a poté se mírně uklonila.
„Nejsme Vaši nepřátelé, pane. Jsme vyslanci Aurethiru, chrámu gerakionů, přicházíme v míru. Cestujeme za králem Robarem. Neseme mu důležité poselství. Mé jméno je Alysia, a toto jsou mí společníci, Drug a Arp.“ Oba dva se při vyslovení svého jména poklonili.

Muž sesedl z koně, to bylo dobré znamení. Poté si sundal přilbu a podal ji jezdci s praporem, který ho doprovázel. Z pod přilby se mu vyvalily zlatavé kadeře vlasů, které mu teď sahaly až na ramena. Jeho oči byly zelené, a působily mladistvým, veselým dojmem. Kdyby neměl plnovous v barvě svých vlasů, nehádala by mu více než 20 let. Díky vousům si však všimla i drobných začínajících vrásek kolem očí, a usoudila, že muži táhne na čtyřicet. Byl statné postavy, kterou ještě umocňovalo brnění. Vypadal hrozivě, jak se však blížil k Alysii a jejím společníkům, bylo vidět že se usmívá.

„Buďte vítáni v Caldoře, vyslanci Aurethiru. Jsem Oswin, jeden z warluků armády Eldrica Valandora. Je mi líto, že se potkáváme na takovém smutném místě.“ řekl muž, a přejel pohledem po hromadě mrtvých těl.

„Několik mil jihovýchodně odsud leží náš tábor. Bude mi velkou ctí, pokud mě doprovodíte nazpět.“

Alysia zahlédla Arpovo nervózní zavrtění a šlehla po něm ošklivým pohledem. Teď by nebylo vhodné caldořany urazit a odmítnout pozvání jednoho z můžu Eldrica Valandora, zvlášť, když v táboře může být samotný Valandor. Chápala jeho pocity. Místo rychlého letu se budou přesouvat po zemi, a to je zpomalí. Museli si však počínat nanejvýš opatrně. Její instrukce byly jasné. Caldořané neměli gerakiony v lásce, a to, že se jim zatím dostalo příjemného uvítání považovala za zvláštní. Nechtěla jim dát žádnou záminku, aby měli důvod svůj přístup změnit.

„Děkujeme ti pane Oswine,“ začala zdvořile Alysia a pokračovala, „Rádi se k tobě připojíme. Odpust mi moji zvědavost, ale je v tvém táboře i maršál Eldric?“ zeptala se opatrně.
„Maršál Eldric dnes odjel za pánem Merenem Halvirem, avšak nejpozději zítra se tábora vrátí“ odpověděl muž.

To ji potěšilo, jelikož to znamenalo, že se s Eldricem Valandorem bude moci setkat o samotě dřív než s králem. Bude mít šanci přesvedčit nejdříve jeho. Vědělo se o něm, že má na krále velký vliv, a Alysii by to mohlo velmi usnadnit jednání s králem.

„Bohužel však nemáme žádné koně, pane. Přiletěli jsme, a na tomto místě jsme se zastavili jen abychom zjistili, zda ještě někomu můžeme pomoci…“

„Těmto už nikdo nepomůže“ skočil ji Oswin do řeči „řádili taky Skarathi a taky další… zbabělá Gorvethova sebranka“.

Gorvethovo jméno ji zaujalo. „To jsou Gorvethovi muži?“

Nejdříve ji odpověděl pouze ostrým pohledem a chvilkovým mlčením. Až poté znovu promluvil.

„Na otázky budeme mít spoustu času. Koně vám půjčíme.“ Tím rozhovor skončil. Oswin se otočil k druhému jezdci, vzal si od něj zpět přiblu a pokynul mu. Poté si přilbu nasadil a vyskočil na koně. Druhý jezdec mezitím odjel k ostatním. Vydal několik pokynů a tři muži sesedli ze svých koní. Poté se s třemi volnými koňmi vrátil ke gerakionům. Alysia pokynula svým druhům a všichni tři postupně vyskočili na své koně. Oswin se bezeslov otočil a vydal se zpět ke skupině jezdců. Z té se oddělilo přibližně tucer vojáků, včetně tří, kteří byli aktuálně bez koní a vydali se na západ. Gerakioné se vydali za zbytkem skupiny, vedené Oswinem na jihovýchod. Při pomalé jízdě krajinou se Alysia znovu vrátila do svých vzpomínek.

 

Stála ve velkém sále, natěsnaná s ostatními členy řádu. Čekalo se na arcimágy, a sálem mezitím proudilo vzrušené šuškání. Gerakioné tvořili drobné hloučky, ve kterých se seskupovali převážně dle příslušnosti k jednotlivým domům. Viděla však i hloučky, ve kterých byli zástupci dvou nebo tří různých domů. Vzrušený bzukot ustal, když se otevřeli dveře a vešli arcimágové, a za nimi Elara, Kaelith a Daelia. Téměř všechny oči se upírali na vodní šampionku, která byla novou postavou volby. Někteří byli překvapeni více, někteří méně. Vodním domem se zpráva o Daelině kandidatuře roznesla rychle, a očividně i někteří další měli informace předem.

Aelindra promluvila: „Bratři a sestry, čeká nás další kolo volby. Selarion byl včera vyřazen, ale do dnešního klání se připojila Daelia, šampionka vodního domu. Konec hlasování bude za soumraku. Přeji vám všem šťastnou ruku při volbě.“

Poté co domluvila se Aelindra posadila za stůl, kde už seděli zbývající Arcimágové. Gerakioné se začali postupně řadit tak, aby mohli odvolit. Alysia se pokusila rychle spočítat své bratry a sestry, a došla k číslu 132. To by bylo více než včera, a to je teprve ráno. Bylo jí jasné, že je to způsobeno přítomností gerakionů z vodního domu. I ona sama tentokrát hlasovala, pro Daelii, ačkoli ji při odevzdání hlasu trápily výčitky svědomí. Poté se odebrala na nádvoří, kde se cvičila v boji. Byla však velmi neklidná, a utržila mnoho ran, zvlášť od mladého gerakiona Arpa, který dychtil ji vyzývat znovu a znovu, a každý úder, který nedokázala odvrátit, jako by pro něj byl vítězstvím.

S příchodem soumraku se nedočkavě dostavila do Velkého sálu. Byl přeplněný k prasknutí. Rozhlédla se, a měla pocit, že tu snad musí být všichni členové řádu. Někteří stále ještě odevzdávali své hlasy. Poté co poslední z nich napsal jméno svého favorita a vložil jej do velké mísy, povstala Aelindra.

„Dnešní hlasování je u konce. Hlasovalo sto šedesát tři členů našeho řádu. Sečteme hlasy, a brzy vám dáme vědět.“ Pokynula zbylým arcimágům, kteří sebrali mísu, a následovali ji ven ze sálu.

Stošedesáttři! To je mnohem více než včera. Je to jen důsledek zapojení vodního řádu? Nebo i Elara a Kaelith dokázali mobilizovat své stoupence?

Myšlenky, které napadaly Alysii, jako by se zhmotnili v sále. Bylo vidět, že právě nad tím debatují snad všichni gerakioné. O pár minut později znovu vešli arcimágové.

„Bratři a sestry, ani dnes jsme nezvolili nového velekněze“ pronesla Aelindra a v sále okamžitě opadlo napětí.

„Velmi jsme se mu však přiblížili. Elara obdržela dnes pouze dvanáct hlasů, a z volby je vyřazena. Kaelith obdržel sedmdesát jedna hlasů. Daelia obdržela 82 hlasů.“

Sál znovu ožil vzrušeným mumláním. Daelinin zisk byl úctyhodný, zvlášť s přihlédnutím k tomu, že do volby vstoupila teprve dnes! Alysia hledala pohledem Kaelitha, ale viděla jen cíp jeho pláště, jak mizí mezi dveřmi, následován Ladricem a Vayenem.