ChatGPT | Staré pověsti postapo České p.17

TA ZATRACENÁ ČERVENÁ

Jako první se ozval Komandér. Blázen.

„Tak budeme o tom mluvit, nebo ne?“

„Já bych to nedělala,“ varovala jsem ho.

„O čem chceš mluvit?“ zeptala se pomalu a hrozivě Ash.

„O tom, že nám pěkně nakopala prdel.“

„Nenakopala.“ Ash sevřela volant.

„Jako že jsi ji měla na lopatkách?“ pokračoval Komandér. Myslím, že ho omrzel život.

„Opravdu… mlč,“ varovala jsem ho znovu.

„No dobře.“ Založil ruce na prsou. Ash prostě řídila dál.

„Já nechci rejpat,“ ozval se znovu, „je to příležitost.“

„A to jako k čemu přesně?“ zeptala jsem se.

„Tobě se nelíbila, Echo?“

„Mě? Cože?“ zněla jsem překvapeně, protože jsem byla.

„Její tělo přeci.“

Podívali jsme se na něho obě. Ash podezíravě, jestli se opravdu nezbláznil, a pravděpodobně uvažovala, že ho vyhodí z auta.

„Jestli se mi líbilo její tělo? Oh…“ asi mi to došlo. „Ty myslíš jako že bychom ji nějak přesvědčili odevzdat mi své tělo?“

„Přesně.“ Usmál se spokojeně.

„Jo jasně. Limitovaná edice Typ D, obsahuje meč a teleportaci,“ uchechtla jsem se. „To vidím reálněji to, že o nějaké zakopneme na cestě do těch Potůčků.“

„Jak si to představuješ?“ zeptala se Ash, nečekaně prostě. To byla skvělá otázka. Přiznejme si, že ano – získat takovéhle tělo by bylo nesmírně lákavé. Ale zemřít při tom pokusu, to už ne.

„Zvažme možnosti. Výměna jader, vymazání jejího jádra a transfer tebe do ní,“ odříkával, „neboooo… to je asi vše, co mě napadá.“

„A co z toho bys dokázal?“ zeptala se Ash.

„Myslíš, že bysme to nedali dohromady?“

„Ne.“ Ash se skoro zasmála.

„Měj víru. Echo funguje už celou věčnost u mě v batohu!“

„To jako jo, no, ale vyjmout jádro ze zdemolovaného těla je něco jiného, než výměna jader BEZ poškození těla,“ namítla jsem.

„Ale my máme to štěstí, že máme Ash,“ zase se usmál, a Ash rovnou řekla: „Ne.“

„Můžeme zjistit přeci jak na to. Vše je nějak sestavené. To jádro v ní nevyrostlo,“ pokračoval.

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

„Ty navrhuješ… co konkrétně?“ zeptala jsem se podezíravě. „Ne, raději to neříkej nahlas.“

Ash už zpomalovala auto.

„Ash nám poví, jak na to. Měla by vědět, kde má jaký přístup, ne?“ řekl to.

„Předbíháš. Jak ji chceš zneškodnit bez poškození?“ zeptala se překvapivě konstruktivně.

„To musíme taky vymyslet,“ promnul si bradu Komandér.

Pokračovali jsme v cestě, kodrcali jsme se dál řídnoucí mlhou. Vozidlo poskočilo a zhouplo se. Něco z něj pravděpodobně odpadlo. Viděla jsem na něm, že o tom usilovně uvažuje. A Ash také. Mně se to zdálo být krajně nemyslitelné. Kdyby ten příchozí signál Typ D neodvolal, tak jak by to asi mohlo pokračovat? Na jednoznačné naše vítězství to nevypadalo. Její schopnosti – ta teleportace, odrážení kulek během souboje… Sice nyní víme, co umí, víme, že se plánuje vrátit a že nás očividně dokáže vyhledat. Nemyslím si, že nám to bude stačit. Komandér mi chce opatřit tělo a Ash pravděpodobně dokázat si, že ji nic nezastaví – ale tohle je příliš nebezpečné. A vadí mi, že do toho případného boje nemůžu nijak zasáhnout.

***

Mlha to nakonec vzdala. Neochotně a pomalu. Přesto se za námi táhla, jako by si to ještě chtěla rozmyslet. Možná nám jen mávala na rozloučenou. Předala nás temnotě jako štafetu – tak pozvolna, že nám to ani nepřišlo divné.

Vyjeli jsme z ní v ukradené dodávce ČEZ, přemalované do našeho chaosu. Z poloviny pokrytá kybermaskovacími vzory, z druhé útok na barevné smysly. Hřebem toho všeho byl jednorožec Květoslava. Na něj jsem byla hrdá, i když to Komandér netrefil úplně tak, jak jsem si představovala.

Motor chrchlal, ale stále běžel. Mé systémy hlásily nízkoúrovňové rušení – dost husté na to, aby potlačilo dálkovou komunikaci, ale řídké natolik, že jsem pořád slyšela tlukot vlastního jádra. Jestli šlo o cílené rušení, nebo jen další výstřelek tohohle světa, jsem nedokázala určit.

Každopádně – mlha nám odhalila hotovou legendu:

„PRAHA – HLAVNÍ MĚSTO“ stálo na původní bílé ceduli s černým rámováním.

Nahoře i dole někdo připsal tlustou fixou: „Co Praha schvátí, nenavrátí.“

Písmo krvavě rudé, expresivní. Typ reklamy, co vám slíbí životní pojištění a pak vás nechá chcípnout. S úsměvem na tváři.

Okolí bylo obloženo dalšími, alternativními cedulemi, posprejovanými vrstvami graffiti:

* „BACHA! -> ČEZ TĚ SLEDUJE“

* „LANDA NA HRAD“

* „KOFOLA = PRAVDA“

Někdo se ještě pokusil přidat „ZEMAN FOREVER“, ale barva stekla a odplazila se pryč hanbou.

U checkpointu se houpala závora, visící jako mrtvá paže. Kontrolky na ní pořád blikaly, kamery kolem tiše hučely. Nikdo živý nebyl vidět. Staré sledovací systémy možná nefungovaly… ale možná ano. To, jak se kamery otáčely trhavě a vždy o kousek pozdě, působilo nepříjemně živě i mrtvě zároveň.

„To si snad děláš srandu,“ zamumlal Komandér. „Vsadím boty, že nás sem zavedla schválně.“

„Kdo? Karkulka?“ zeptala jsem se.

„Kdo jiný.“

Ash se naklonila dopředu a zabrzdila. Auto se houpavě zastavilo. Řízení ji vyloženě bavilo. Ráda si vracím moment, kdy Komandéra za volant nepustila – prý jezdí málo dynamicky. Hned na to se pokusila rozjet na dvojku. Motor chcípl tak teatrálně, že by zasloužil potlesk. Ani já, ani Komandér jsme se neodvážili smát – jen jsme si to zapsali na černou listinu zážitků.

„Praha?“ řekla.

„Jo… bývalé hlavní město. Možná pořád je. Jen kdo ví čeho teď.“

„Mám pocit déjà vu. Liberec na druhou,“ pronesla jsem.

„To mi ani neříkej,“ odvětil Komandér.

„Co to znamená?“ zeptala se Ash.

„Liberec bylo město duchů. Nikde nikdo, ale žilo si svým vlastním způsobem. A přísahám, že tam všechny sežralo. Hlavně – jakmile jsme tam vlezli, už jsme se nemohli dostat ven,“ odpověděl jí vážně a zakončil temně.

Ash se podívala zpět k polámaným závorám, nahoru na kamery, které nás určitě sledovaly, a pak se znovu rozhlédla.

„A Praha je na cestě k těm Potůčkům?“

„Tak to ani zdaleka ne,“ vyhrkla jsem posměšně. „Ledaže by nás kompas vedl přímo na jih.“

„Rozumím,“ řekla prostě. „Tak co teď, Komandére?“ Podívala se na něj tím svým žádným výrazem. Nebylo mi jasné, jestli to myslí vážně, nebo si z něj jen utahuje.

Mlha za námi se hmatatelně těšila na náš návrat. Na druhé straně blikla levá kamera. Komandér se zhluboka nadechl a zkřivil rty.

„Potůčky byly původní plán, jako naše jediná známá naděje na zázrak. Ale nikdo neví, co tam vlastně je. Za další je očividně problematické se tam vůbec dostat,“ zíral do prázdna před sebe. My čekaly, co dál nám poví.

„Navrhuju, abychom to nějak skouleli s tím Déčkem. Echo tělo potřebuje. Já to beru jako upgrade. Buď to, nebo skončíme všichni v jednom batohu. A batohy nemají Wi-Fi.“

„Tch…“ ozvala se Ash a zavrtěla hlavou.

„Beztak se s ní budeme muset popasovat,“ pokrčil rameny Komandér. „A Ash si na ni věří. Máme reálnou šanci na úspěch.“

„Ráda bych sdílela váš optimismus.“ Mně se to nechtělo líbit. Dalo by se říct, že už to mám dávno za sebou. Že je má existence jen bonusový čas, získaný urputností jednoho McGyvera. Ale… tak nějak se mi nechtělo umřít. Zhasnout. Vypnout se a už nezapnout. Napadlo mě, kde v kódu mám tenhle pocit sebezáchovy?

Dívali jsme se mlčky před sebe do dáli, jako bychom vyhlíželi osud.

Za tím malým checkpointem se v dálce rýsovaly věže. Město nebylo zřetelně vidět a celé se topilo ve tmě. Nedokázala jsem určit, jestli je noc, večer nebo ráno. Alespoň že silnice tu ještě existovala.

Během Velké Změny padaly bomby. Velké. Těžko říct jaké přesně a kde všude, ale je záhadou, že velká města jsou relativně málo vymazaná. Tedy – v Čechách. Zato mezi nimi je pustina absurdna. Napadlo mě, že cestujeme mezi realitami. Racionální vysvětlení jsem žádné nenacházela. Ani jsem ho nečekala.

Komandér se podíval na kompas. Ukazoval západ a houpáním nám dával najevo svou škodolibost. Představila jsem si proutěný košíček a malou ruku, která střelku v té pozici drží.

„Prostě pojedeme dál. A budeme připravení na bídu,“ řekl Komandér – v hlavě vzpomínky na Liberec.

„Nebo informace,“ dodala jsem nadšeně – v hlavě blázinec jménem Metalice.

„Nebo zábavu,“ řekla Ash – v hlavě alespoň čtyři konflikty.

Pomalu a obezřetně jsme projeli checkpointem. Nic nevybuchlo, žádné sirény se nerozezvučely, ale mrazení v zátylku nám zůstalo. Cesta pokračovala dál. Po jejích stranách bujela nespoutaná příroda – keře a malé stromky. Pokroucené, staré lampy veřejného osvětlení se nám klaněly a čím dál častěji se objevovaly betonové kusy a změti tlustých kabelů.

Silnice byla bez překážek, nebe bez hvězd – a my bez humoru.

Jakmile jsme se přiblížili na dohled městu samotnému, Ash znovu zastavila a zhasla světla.

Byli tam lidé. Skuteční, dýchající.

Vypadali normálně. Tedy… normálně na české poměry. Ponožky v sandálech, výraz mrtvého kapra. Ano, Praha přežila.

Viděly jsme je jen my dvě – Ash, protože neměla normální oči, a já, protože jsem se dívala něčím podobným, jen víc komandérsky sbastleným.

On mžoural do tmy a viděl tak maximálně bludičky veřejného osvětlení v dáli.

„Mají funkční elektrickou síť, a pohybují se tam lidé,“ řekla suše Ash.

„Vidím,“ potvrdila jsem. „A zdají se být poměrně normální.“

Komandér zvedl obočí. Ash poklepala prsty na volantu.

„Co ještě vidíte?“ zeptal se stroze. Oči mu slzely úsilím, ale neměl šanci vidět nic než temné siluety nejvyšších domů.

„Jen pár lidí, tu a tam. Chovají se poklidně, pohybují se normálně. Odhaduji, že zombie apokalypsa se tu neodehrává. Jsi zklamaný?“ popíchla jsem ho.

„Víš, že ani ne? Ale stejně… nezdá se mi, že by tu mohlo být něco jen tak normálního.“

„Měli bychom někde nechat auto a vydat se na průzkum víc nenápadně,“ navrhla Ash.

Souhlasila jsem. Maskování á la Komandér tu nebude zapotřebí – v té tmě se naše dílo ztratí.

Pro jistotu jsem do palubní jednotky ČEZu nahrála trošku pozměněné informace.

„Oficiálně jsme vedeni jako údržbový tým ČEZu z Brna,“ ohlásila jsem.

„Odkud že?“ zeptal se Komandér.

„Přesně,“ ušklíbla jsem se.

Ash jen poznamenala: „Nikdo nám to neuvěří.“

Komandér se zašklebil. „Já si myslím, že jako smyšlené jméno je to dokonale uvěřitelné.“

„To sotva. Myslíš, že pokud tu ČEZ operuje – a to určitě ano – nemají přehled o vlastních jednotkách?“ upozornila Ash.

„Nemám ponětí. A doufám, že se to ani nedozvíme,“ kývl.

Dodávka projela okolo nejbližší ruiny do ještě hustší tmy. Pneumatiky křupaly přes střepy a rozházené letáky. Motor chcípnul, pod kapotou to chvíli cvakalo a praskalo.

Vylezli jsme ven, protáhli se a vzali si nezbytné vybavení pro nenápadný průzkum města.

Ash: vrhací nože a své kukri s hlubokým zářezem.

Komandér: batoh se mnou a kdo ví čím vším, Hopslayera do pouzdra pod bundu a balíček papírových kapesníčků.

A já? Já byla připravená. Jako vždy.

A tak jsme vyrazili do dalšího dobrodružství. Jak jsem bystře předpokládala.

***

Vítejte v Praze.

Město vonělo ozónem, naftou a starým pivem. Pod tím vším se skrývala vlhká příchuť betonu a zklamání.

Budovy se nakláněly jedna k druhé jako opilí filozofové při hádce. Kabely visely jak oprátky.

Neonové cedule blikaly naprázdno – polovina z nich stále hlásala volby, které nikdy neskončily.

Z rozhlasu nad námi se ozvala reklama:

„PRAHA JE BEZPEČNÁ. ENERGIE JE LUXUS. CHVALTE ČEZ. VOLTE FABIŠALU.“

Komandér sebou trhl.

Hlášení přišlo nečekaně – ostré, prazvláštně čisté a znepokojivě srozumitelné.

„Někdo si dává záležet,“ řekl.

„Co myslíš?“ zeptala jsem se.

„Že někdo chce, aby místní obyvatelstvo bylo informováno,“ odpověděla Ash.

Ve svém novém černém outfitu splývala s tmou i okolní zástavbou. Naopak její dlouhé stříbrné vlasy působily jako maják.

„Tím máme jasno ohledně vlivu ČEZu na tohle město,“ dodal Komandér.

Okolí bylo pochmurné, depresivní, temné – a to i přes veřejné osvětlení a různorodé světelné poutače. Světlo lamp se snažilo, ale temnotou se prokousávalo jen obtížně.

Lidé se ploužili sem a tam, jako by se nikdy nic zvláštního nestalo.

Nebyly tu přímo davy, ale lidí bylo překvapivě dost.

Všichni pěšky – žádné vozidlo v dohledu. Ještě že jsme nezajeli až sem.

Zhodnotila jsem situaci a vypadalo to, že sem celkem zapadneme.

Stáli jsme ve stínu první velké budovy a nahlíželi zpoza rohu do hlavní silnice. Nebyla pokroucená jako v Liberci, přesto to působilo podobně.

„Tak, vplížíte se tam jako ninjové? Nebo prostě vstoupíme dovnitř jako by nic?“ zeptala jsem se.

„Potřebujeme víc informací,“ odpověděla Ash, aniž by se otočila.

„O ano, souhlasím!“ přidala jsem se nadšeně.

„Takže hospoda,“ pokýval hlavou Komandér. „Teoreticky – pokud Češi přežili, bude nějaká na každém rohu.“

„To zní jako plán,“ dodala suše Ash. Narovnala se a prostě vyšla do ulice, podél domu, jako by se tam procházela každý den. Komandér ji po malém zaváhání následoval. Samozřejmě, Ash se konfliktů nebála a plížení by ji jistě obtěžovalo. Také by to nebylo moc efektivní.

Během té nonšalantní chůze po chodníku jsem zaznamenala 73 % lidí na nás nemělo čas. 26 % se podívalo a hned to vzdalo. A to 1 %? Ti by klidně mohli být zombie. Pravděpodobně místní elita. Celkově ti lidé působili jako ztracené bytosti. Oproti Metalicím to tu už umřelo.

Nicméně po chvíli chůze jsme skutečně na hospodu narazili.

Byla hned za převrácenou tramvají, které na LED panelu stále blikalo:

„ZPOŽDĚNÍ 999 MINUT“

„To docela jde,“ usmál se Komandér.

„999 minut, jo?“ nadzvedla jsem holografické obočí.

„České dráhy to zvládnou i hůř,“ mávl rukou.

Postranní ulička byla plná blikajících světel, střepů a motajících se polopěvců. Někde poblíž kdosi pouštěl Kabáty ze zařízení, které připomínalo prastarý dvoukazetový magneťák.

V polovině té úzké ulice bylo víc světla než všude okolo.

Na zdi, nade dveřmi, stálo napsáno:

„U STARÝHO NAPĚŤÁKU“

Komandér se zazubil, jako by právě našel svatyni v popelníku.

„Nečekal jsem, že se toho ještě dožiju.“

Nebyla to restaurace. Byla to nálevna, co by i krysy odmítly navštěvovat. Smrděla jako kombinace levnýho piva a nevyřešených životů.

„Jako čeho? Otravy?“ podotkla jsem.

Ash protočila oči, ale vykročila k dveřím hospody jako první. Podívala se na chlapíka, který stál nejblíž dveřím. Ten hlasitě škytnul a svalil se bokem na zem. Tomu říkám síla osobnosti.

Já jsem v tu chvíli zaznamenala něco jako záchvěv v éteru. Datová vlna, která se přelila přes okolí. Až mě z toho zašimralo na jádře. Líp ten pocit popsat nedovedu.

„Echo? Všechno v pořádku?“ zeptal se Komandér.

„Asi jo. Jen… jsem cítila nějaký nával.“

„Nával?“ zvedl obočí. „To počkej, až vlezeme dovnitř.“

„Tak jsem to nemyslela!“ namítla jsem. Ale to už jsme procházeli dveřmi.

Ash otevřela dveře hospody. Ven se vyvalilo teplo, kouř z mizerných cigaret, pivní a záchodový odér – a hudba zintenzivněla.

Uvnitř se svět o moc víc nezměnil.

Šrumec, cinkání skla, funkční obrazovka na zdi, neon, který už sotva znal svůj jazyk.

Lidé vzhlédli, hluk na chvíli ustál. Někteří přímo civěli – hlavně na Komandéra s batohem na zádech a vizorem přes oko. Asi jim připomínal posledního sci-fi turistu na Zemi.

Vedle něj stála velmi nepravděpodobná bledá dáma v černém – z tváře jí svítily modré oči a na hlavě měla vlasy, které nedávaly smysl. Tak jsme asi až tak moc nezapadali, no.

Jiní hosté nás naopak úplně ignorovali a dál máchali rukama v horečném popisování bůhví čeho.

Tiše a elegantně jsme obsadili zapadlý stůl. Vyloženě nenápadní.

Bylo mi jasné, že každý místní ví, že my zdejší nejsme.

 

Pořád ale byla reálná šance, že to nedopadne blbě.