Fragment 01

Ocitla jsem se na jednom z nejsevernějších cípů Japonska, kde kdysi dávno postavili bílý maják, což byla jediná stopa, která tu zbyla po lidské činnosti. Zbytek výběžku měla ve své moci panenská příroda. Když mě pustili za závoru, okolní svět přestal existovat, všichni lidé z mého okolí zmizeli a veškeré mé vazby s nimi taktéž. Jsem chycená v tomto prostoru a nikde není ani živáčka, je to jako jakási uzavřená dimenze, jakási zapomenutá vzpomínka, kde jsem zavřela nějakou část sebe a nikdo ke mně nemůže, a ven nemůžu ani já. Nemůžu a ani nechci, protože tahle moje část sem patří a musí tu zůstat, abych ochránila samu sebe. Tu část nezajímá, co se děje za závorou a co zažívá okolní svět. Jeho pohyby tady na břehu tohohle výběžku nemají žádný význam. Význam tu mají jen poryvy větru, které pročesávají sytě zelenou trávu a cuchají hřívy divokých koňů, a dorážení vln na kamenité útesy a pláže. Po těch plážích se často bezcílně procházím a jednoho dne na jedné z nich najdu něco, co vypadá jako naplavené větve stromu vybělené solí. Když k tomu ale přijdu blíž, zjistím, že jsou to kosti nějakého velkého zvířete. Jsem si jistá, že včera tu ještě nebyly. Ale možná, že to, co já vnímám jako včera, bylo před měsícem, nebo před půl rokem, nebo před deseti lety… Pojem o čase jsem tu ztratila už dávno. Někdy se mi zdá, že je to teprve nedávno, co mě pustili za závoru a já jsem se rozhodla, že už se nevrátím. A potom mám zase pocit, že můj odchod ze světa za závorou je už dávná záležitost, která se udála před mnoha roky a vzpomínky na ten den v mé paměti postupně blednou a vytrácí se.
Počkej, až moře vyplaví všechny kosti a potom sestav zvíře dohromady, slyším zpěv větru.
Ovládání jazyka větru byla jedna ze zvláštních schopností, které jsem hned po svém příchodu sem, získala. Když se to poprvé projevilo, nejdřív jsem se neustále otáčela za sebe, protože jsem měla pocit, že na mě z dálky volá nějaký člověk. Až po delší době jsem pochopila, že hlas sílí a slábne tak, jak sílí a slábne vítr a že čím blíže jsem moři, tím snadněji rozeznávám jeho slova.
Nevěděla jsem, jaký bude mít význam skládání kostí vyplavených z moře. Nechtělo se mi je zkoumat a dotýkat se jich, ale něco mi říkalo, že je to nevyhnutelné. Ten pocit se ve mně postupem času upevňoval stále více, a nakonec jsem jednoho rána kosti začala postupně brát do rukou a přenášet na travnatou planinu za pláží.
Ve chvíli, kdy jsem se jich dotkla, jsem věděla, že se něco v tomto prostoru nenávratně změnilo. Jako bych rozhýbala něco, co od této chvíle už nelze zastavit. Že svět po tom, co jsem se těch kostí dotkla, už nikdy nebude stejný jako ten, který existoval, když kosti ještě ležely netknuté vyplavené na břehu.