Činorodá fluiďata

MiMiKa Experiment » Bůh, víra

 

Chapadélka nočního běse. Na prsou leze. V tichu lesa sápese do mne. Na mostecké hraně vlaje větrem chmíří topolů. Pod jejich snítky dva milenci v temnotě hvězdokup. V září reflektorů dálničních stihomanů časů. V jemnocitu chvíle Teď, tlumené ovíněnou salsou, mluvíme ve spirálách tanečních okružnic. Celý požitek okamžiku je s námi. Vjemy, dojmy i hlasy stromů. Vnímáme vše od zrození až po konec vesmíru. Jsme nalezené děti věčnosti. Vyšší síla je nám nakloněná pro věčnost, přes pevné závazky, nedovedeme oddělit dvě oka ležící smyčky. Nekonečna...

 

Konec se promítá snadno. Lehká cesta vykoupení. Strach ze ztráty plných zážitků drží. Ani jeden se nedovede druhého vzdát. Jsou si elementy nalezené ztráty. Jsou zatoulané dílky puclí, jež zapadly na místo odcházející duše, přítele na druhý břeh. Do dimenzionálního prostoru porostu myšlenek ze života, kde není místo pro hmotu. Tam jež nevíme co se děje, tam za skrytym obrazem, tam jež se octneme v pravý okamžik po prožitku smrti. Jen zážitky, touhy a  nastradané vědomosti si do věčnosti přenášíme. A ve zlomcích i do další reinkarnační vize. Proto jen útržky duše cítí a ví proč jsme se setkali.

 

Malá vsuvka, jež mé srdce rozněžnila. Malý okamžik a přesto důležitý. Na okraji silnice ježeček mrtvý. Já nemohu na něj pohlednout je mi smutno z pomíjivosti života. On bez váhání, s citem a pokorou ke smrti. Ježečka vrací půdě, vrací jeho schránku matce Zemi, aby nalezla klidu rozkladu v možnosti další reinkarnaci. Chvilka zastavení a pohledu do očí. Tento jemnocitny čin, udělal by jej před půl rokem? Je to stejný člověk.  Či se mi každičkým dnem mění a tvoří sve dokonalé já. Ano, pokaždé jež tě vidím, vnímám novotvar, jsi o skok dál. Tá duše kvete.

 

Tyto řádky jsou mou úvahou. Myšlenkovými pochody vjemů. Uspořádávání si citů do složek ať se v tichu uvelebí a spí.

 

Míjím další muže.  Další polarity. Ale nejsou mi dost dobří, nedokáží uspokojit mé spirituální nároky. Nebo to nevidím. Jsem odkázána na pospas zalití citů do betonu. 

 

Malá scénická hra:

Ležím na posteli s nebesy, v jeho oblíbené modří provoněné košili, krajkovými pončušky a víčky uzamčenými ku spánku. 

 

Na druhé půli postele. On. On ve víru vášně toho co miluje, tím čím žije, tím čím je, co v sobě rozvíjí a živí. Básník, slovní mág. Jeho psací nástroj s ptačím perem zlatého slavíčka elegantně pod emocemi nabitými prožitky. Píše s vervou na oldstyle paper   vznešeným písmem, levou silnou paží. Slovní delikátní obraty a mimozemské dialogy ovlivněné dnem.

Poslední bod pera na papír. Uzavírá scénu pokoje. V Shakespearově deníku. Pozve mě na jeho hruď, uvelebím se nalezám konějšivou štěrbinku. Ve světle půlměsíce a svící v modrozeleném pokoji vstupujeme do snů.

 

Probuzení v pevném objetí. Cítím se milována, cítím že jej miluji. Na vyšší úrovni nás samých. Vím že vše skončí. Ale tyto slova budou mou pamětí. Chci vypsat své pocity ať je mohu kdykoliv znovu prožít. Ale každým dnem jsou pomijivejší, unáší je mořské vlny. 

 

S tebou dovedu sny realizovat. Uskutečňovat myšlenky, jimž jsem nedavala naději. 

 

Nevím kde bereš tolik síly na to zvládat dvě ženy a obě prožívát plně. Děkuji Ti za obě. Vím, není to jednoduché. Já tohoto schopná nejsem. 

V opojení lásky z tvorby života.