Nezapomenutelný čtivo

Nezapomenutelný čtivo

Anotace: Velká prsa a ... dělám si srandu, fakt nevím co mám napsat do anotace, když je to experiment. Úryvek z rádoby první fantasy knížky, který pravděpodobně vynechám z obsahu.

Sotva dojedl více jak dosyta, z točivých schodů vedoucích do prvního patra se začalo ozývat burácení, krok co krok. Teta Anes spěšně položila naproti prázdné židli druhý talíř se snídaní. „Jedna z mála, kterou ještě nerozsedl…“ zamumlala upjatě a poklepala prstem na židli.
„DOBRÉ RÁNO!!!“ ozvěna hřměla domem, div se nepropadl do země. Mezi kovovým zábradlím schodiště se postupně začala zjevovat dvě chodidla patřící monstru obřího vzrůstu. Každým jeho postupem nábytek sjížděl ze strany na stranu a příbory nesvázaně poskakovaly do výšin.
„Dobré ráno… Bare,“ vzhlédl Eron na postavu bezmála sedm stop vysokou, silnou jako býk a stejně jako býk funící. Někdy si zaměňoval Bareho za nějaké zvíře, které se jim náhodou ubytovalo na půdě. Ve skutečnosti mu ale se sestrou rozuměli více než ostatní. Stejně jako oni, neměl žádné rodiče, a byl podobně starý, čemuž by kolemjdoucí těžko uvěřil, vzhledem k jeho šíři, výši, a vousatým lícům. Co slyšeli z jeho vyprávění, prý ho už od narození měli za obra a ne za člověka. Stranili se ho natolik, že se ho zřekli v sirotčinci, kde už v deseti letech převyšoval všechny chůvy. Vydal se na sever úplně sám, kde se ho ujal starý rybář zvaný Grop, jenž ho vzal za svého vlastního syna. „Synku,“ říkával mu. S Gropem žili dobrých pět let v malé rybářské chatě u řeky Hejbany nedaleko Bajova Stoku. Stařík ho učil rybolovu a umění vaření – porozumění chuti, a Bare od něj všechno s vášní a pílí odkoukal.
Jednoho večera, když se vracel z rybolovu s vědrem plným ryb, spatřil, jak se jejich chata prohýbá v plamenech. Byl to požár, který přišel z lesa a pohltil staříka na uhel. Střemhlavě odhodil vědro i s kořistí do řeky a snažil se ho poskládat zpátky do jednoho celku. Byl moc bláhový na to, že chtěl vzkřísit člověka, přítele a otce, ale přesto tak trávil celou noc až do rozbřesku, kdy ho pohřbil.

Vzpomínal, jak měli vloni se sestrou namířeno do Miriny na jarmark. Procházeli na prašné pěšině lemované uzrálou pšenicí zlatavé barvy. Ve větru bylo cítit léto a bílé mraky líně pluly po obloze. Vzápětí se před nimi vynořil obr, jako jakési zjevení požírající vesnici po vesnici. Ale spletli se, byl to milý, trošku přerostlý Bare, který před nimi padl na břich, až se zaprášilo, a oni ho stěží dovlekli k tetě Anes. Byl dehydrovaný a zásoby tuku mu nebezpečnou rychlostí mizely natolik, že šlo spočítat jeho obrovitá žebra.
„Erone!“ oslovil ho Bare z celého dechu. V jeho očích žhnula myšlenka. Usedl na židli a udeřil pěstí do stolu. BUM!
Část vajíček skončila Eronovi na košili. „Sakra Bare, kolikrát jsme ti říkali, ať víc dbáš na náš nábytek?“ řekl a utřel si utěrkou skvrnu.
...
Autor Eron, 10.04.2016
Přečteno 341x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Móny
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2019 liter.cz v1.4.5 | Facebook, Twitter