Nepopsaný list - 12. část - Správná snobská výchova

Michael našel Všemohoucího v zrcadlovém sále. Desítky menších i větších sklíček se táhly po obvodu komnaty. Překypovaly magií. Sloužily Bohu jako kukátka do vnějšího světa.

„Copak jsi mi přišel říci, synu?“

„Vracím se z hlídky. Luciferův nejstarší, Roderick, vzal tu holčičku do parku. Hráli spolu fotbal.“

Anděl zavrtal zrak do podlahy. Rozhodně mu nebude říkat, že Satan junior ukazoval malé Molly, jak má rozpoznat auru u lidských bytostí.

„Je to všechno?“

Přikývl.

„Lucifer k té dívce přilnul, že? Čím je tak výjimečná?“

Pronesl to hlasem tak překypujícím záští, že Michael okamžitě vyhrkl: „Otče, vždyť je to jen nevinné dítě!“

Bůh postřehl v jeho očích strach.

„Čím je výjimečná? Měla umřít! Zachránil ji. Tou nesmyslnou sázkou jsi v něm probudil lidskost.“

Pokynul mu, že může odejít. Obrátil pozornost zpět k barevným sklíčkům. Se smíšenými pocity opouštěl anděl sál. Měl by bratra varovat?

 

----------------------------------

 

Vyvolený zatím vyrůstal dle očekávání. Kníže se rozhodl tohle „princátko“ osobně otestovat. Ne, že by neměl dost indicií, ale chtěl to vidět na vlastní oči. Teď vrazil do mladíka s umaštěnými vlasy, který hlasitě mudroval, že ti mravenci si takové zacházení nezasloužili. Ušklíbl se. Vida, takže Hugo si vychovává dorost. Letmo přelétl vizitku na mladíkově košili: Vyřizovatel posledních záležitostí v zácviku.

„Odkud utíkáš, kluku? Máš dávat starším přednost, to tě neučili?“

„Moc se omlouvám, pane, ale to ten Marshallovic kluk! Lidské životy vem čert, ale nesnesu, když umírá zvíře!“

„A jak víš, že já nejsem smrtelník?“

„Přece Vaše aura, pane. Je rudá jako krev po vražedném řádění. Jste démon, o tom není pochyb.“

„Dva nula pro tebe,“ uchechtl se kníže. „A vyřiď šéfovi, že by jeho pomocníci měli začít dělat psychotesty!“

 

Ještě se culil, když jako mlžný opar prošel masivní zdobenou bránou. Hledal vhodnou oběť. Našel ji vzápětí. Stačil mžik, aby ovládl tělo nebohého zahradníka Tulia, hispánského přistěhovalce s opravdu mizernou znalostí jazyka své dočasné země. Aby neupadl v podezření, bude se muset přizpůsobit. Chvíli se probíral mužovými vzpomínkami, než zahlédl světlovlasého chlapce, jak křičí na pár měsíců staré štěně a vztekle tahá za vodítko.

Malý tyran. Spokojený, Otče? A je mi úplně jasné, že se právě teď nedíváš těmi svými „kamerami“, protože by tě musela hanba fackovat!

„Budeš mě poslouchat, protože já jsem tvůj pán, ty jeden hloupý pse!“

Zahradník vyšel ze stínu. Jemně zvedl prst a ukázal gestem: sedni. Psíček okamžitě poslechl. Pak znovu pohnul rukou a štěně se na zemi překulilo.

„To je můj pes!“ Malý Steve se rozkřikl. „Nemá poslouchat tebe!“

„Poslouchá mě, protože jsem ho nikdy neuhodil,“ odvětil Tulio.

„Chceš mě poučovat? Řeknu to otci! Přijdeš o práci!“

„Ne, ne, mladý pane, jen… víte, když se chováte ošklivě ke zvířatům, někdo jiný Vám takové chování oplatí.“

Zrudl v obličeji, propukl ve zlostný pláč. Lucifer víc vědět nepotřeboval. Nechal nebohého Tulia, aby zas přebral kontrolu nad svým tělem. Rozmazlený spratek ho přetáhl vodítkem přes hřbet.