Nepopsaný list - 16. část - Staré křivdy

Gabriel s brašnou přes rameno prošel stromovou alejí. Než opustil budovu, zanechal v ředitelně výpověď. Démoni sice nepromluví, ale jeho krytí bylo prolomeno. Otec nebude rád. Nejdříve protestoval, ale pak mu tuhle misi schválil. Byl to i způsob, jak být nablízku Meredith.

Do cesty mu vstoupila elegantně oblečená žena. I ona nepřestávala být fascinována neustále se vyvíjejícím světem smrtelníků. Jednou z jejích kratochvílí bylo upravovat hroby těch, na které jejich příbuzní zapomněli.

Anděl nakrčil nos. Měl by tu ženu, jíž sršely z očí jiskry, odstrčit z cesty, nebo rovnou hodit někam do příkopu?

„Zamaštěné brýle, na džínách záplaty. Vůbec o sebe nedbáš, Gabrieli!“

Potlačil odfrknutí. „Čemu vděčím za tak příjemné setkání, drahá Lilith?“

Jazykem ostrým jako břitva pronesla: „Známe se přece už tak dlouho, generále! Pojí nás, dá se říct, nerozlučné pouto.“

Měla v živé paměti všechny ty okamžiky, kdy to byl právě Gabriel, kdo byl u posledního výdechu jejích, tehdy ještě smrtelných, dětí. Zapíchla do něj prst a v očích se jí zlostně blýsklo.

„Varuju tě, Gabrieli! Jsme oba obdařeni boží mocí. Ještě jednou vztáhneš ruku na mého syna a já ti názorně předvedu, co dokáže rozlícená matka!“ Uvolnila mu cestu, chystala se k odchodu. „Mimochodem… gratuluju k založení rodiny! Tvá snoubenka je psycholožka, nemám pravdu? Jistě by ocenila, že má v posteli anděla, ale asi by se jí dvakrát nelíbilo, žes vraždil ženy a zabíjel nemluvňata.“

„Lilith, nezahrávej si…“ Gabriel vrčel, čekal úskok. „Neuvěří ti!“

Rozesmála se. „Nezapomínej! Můžu jí to ukázat!“

Dvěma rychlými pohyby před sebou vytvořila cosi podobného černé díře. V ní se odehrával děsivý výjev. Zíral na své podstatně mladší já. Mladík v dlouhém černém plášti, oči ještě nezkalené chmurami, triumfálně pozvedal svůj meč. Před ním se krčila žena s ohnivě rudými vlasy, polonahá. V rukou tiskla plačící miminko.

„Prosím! Neber mi ho!“

Nástroj pomsty dokonal své hříšné dílo. Křečovité vzlyky ženy, která utekla z Ráje, a teď platila daň nejvyšší, se nesly ztichlým údolím.

Gabrielův pohled ztvrdl. Scéna se rozplynula.

„Opovaž se mi ještě někdy zkřížit cestu, archanděli, a tvůj syn tě bude nenávidět po zbytek věčnosti!“

-----------------------------

Molly Wessnerová už vyčerpala slaný proud. Tajemný cizinec ji neopustil. Teď si vyměnil pohled s mužem, který mu vděčně stiskl ruku.

„Díky, starý brachu.“

„Na Váš rozkaz, kníže,“ utrousil démon šeptem a vzdálil se.

Molly se vrhla Luciferovi do náruče. „Tati! Já se tak bála!“

Trhalo mu to srdce. „Už je dobře, zlatíčko.“ Přivinul ji k sobě.

„Co Rodney? Je v pořádku?“

„Už je doma. Po cestě upadl a trochu ho bolí hlava. Návštěvu kina budete muset odložit.“ Zadíval se jí zpříma do očí. Tušila, že už všechno ví. Řekl jen: „Jak se to stalo?“

„Já… já nevím. Jen jsem… řekla panu učiteli, že je anděl.“

Zalapal po dechu. „Jak tě to napadlo?“

„To ta… zlatá záře kolem něj. Rodney mě to naučil. A on se strašně rozčílil… a byl surový… a držel mě u stěny a já… já se tak hrozně moc bála!“

Tišil ji v náruči a v duchu zuřil. Tohle někdo šeredně odskáče!