Nepopsaný list - 18. část - Takového tě neznám, Otče!

V nebeské zahradě vládl mír a klid, to jen Gabriel uvnitř sebe sváděl těžký boj. Bůh zatím nezaznamenal jeho přítomnost. Opečovával květiny.

„Slyšel jsem ty zvěsti. Velká škoda, opravdu, takhle nešťastně přijít o cenný zdroj informací.“

Generál stál před Stvořitelem jako zmoklá slepice.

„Řekni mi, Gabrieli, jaká je ta dívka, co si ji Lucifer zvolil?“

Rozmýšlel si odpověď. „Snaživá. Milá. Ochotná. Není moc ctižádostivá. A hezky zpívá.“

Bůh se k němu obrátil čelem. „A vztahy mezi ní a jinými smrtelníky?“

„Děti ji mezi sebe nepřijaly. Předhazovaly jí, že je z dětského domova. Byl jsem jednou svědkem scény, kdy ji jedna holčička přesvědčovala, že ji rodina nechce, když odmítají, aby s nimi bydlela.“

Stvořitele ta nevinná poznámka zaujala. „Proč myslíš, že to Lucifer dělá?“

„Myslím, že nechce, aby ta dívka byla někým ovlivněna. Nechce… porušit tu sázku.“

Starý muž si hladil plnovous. Generál čekal na pokyn k odchodu, ale nedočkal se ho. Místo toho k němu Nejvyšší přistoupil a stiskl mu rameno.

„Měl ses lépe ovládat, Gabrieli. Rvačka se Satanovým synem, styď se! Ale padla při tom zajímavá slova…“

Ze záhybu rukávu vytáhl drobného ptáčka, vypadal jako opravdový. Anděl v obličeji zbledl, když zaslechl svůj vlastní hlas.

„Všechno pokazíte! Má rodina… to, co jsem léta budoval…“

A vzápětí další, mnohem ostřejší.

„Mimochodem… gratuluju k založení rodiny! Tvá snoubenka je psycholožka, nemám pravdu?“

Jeho tvář v tu chvíli byla již téměř průsvitná.

„Otče, já… já jen chtěl…“

„Nemusíš mi nic vysvětlovat, můj synu. Trochu jsem se informoval. A nemusíš mít strach! Dám ti možnost všechno napravit!“

„Napravit?“

Byl dokonale zmatený. Jakou zvrácenou hru to s ním Otec hraje?

„Ta dívka… už ví, co chce v životě dělat?“

„Nemá moc vysoké nároky. Chce práci, kde nebude vyčnívat. Třeba dělat někde sekretářku.“

„Výborně! Ty a tví bratři se postaráte, aby se dostala na nějakou prestižní školu. Je mi jedno, jak to uděláš, ale to děvče a můj pěšák se musí setkat. Pokud by se ti to snad nějakým nedopatřením nepodařilo, může se tvá vyvolená i prvorozený neprodleně přestěhovat do Království nebeského.“

Udělal při tom tak výmluvný posunek, že generál v posvátné hrůze klesl na kolena.

„Otče, přece bys je ne…“

„Můžeš jít, Gabrieli!“

„Ale…“

„Jdi!“