Nepopsaný list - 19. část - Nepřítel?

Jeffersonova střední škola, o šest let později

Molly Wessnerová vzala za kliku a úlevně vydechla. Studium na tomhle institutu bylo náročné, ale měla kolem sebe mnoho ochotných pomocníků, kteří dovedli v těžkých chvílích poradit. Nevzpomínala si, že by sem posílala přihlášku. Dobře věděla, že tahle škola je nad její možnosti, přesto ale jednoho dne přišel dopis s rozhodnutím o přijetí. Zaradovala se, bylo to víc, než v co mohla doufat. A taková příležitost se nesměla promarnit!

V létě oslavila sedmnácté narozeniny. Byl to rok velkých změn. Přišla o svou opatrovnici, madam Bonesovou. Zesnula tiše, ve spánku. S Roderickem se poprvé projela na motorce. Rita se do ní snažila vlít alespoň nějaké sebevědomí. A otec se mohl pyšnit jejím nádherným vysvědčením!

Jako by tušil, že chce Molly začít od znovu, s čistým štítem. Jednoho dne ji vzal na procházku, aby se zastavili před skromnou obytnou zástavbou.

„V tom několikapatrovém domě teď budeš bydlet. Majitelem bytu jsem sice já, ale až budeš plnoletá, je tvůj. Se vším ti pomůžeme, ale dávám ti možnost postavit se na vlastní nohy.“

Padla Luciferovi kolem krku. Konečně přestane vídat ty pohledy plné opovržení! Nikdo nepozná, kde vyrůstala a čím si prošla!

Měla štěstí na sousedy, aniž by tušila, že všechno je součástí pečlivě promyšleného plánu. Démoni tenhle dům nevybrali náhodou. Chtěli, aby se Mollyina dobrosrdečná povaha projevila naplno. A kde jinde než v příbytku plném spořádaných lidí?

Její sousedé byli jako dlouho ztracený poklad. Korpulentní Mária se svými dvěma divokými chlapci, Josém a Juanem, pro ni měla vždy vlídné slovo. Trojice dívek, o patro níž, ji vtáhla do svého středu, trávily spolu krásné večery. Starý pán v přízemí věděl přesně, kam sáhnout, aby všechno fungovalo. Vlastně, když se nad tím zamyslela, všichni v tom domě byly takové nezkažené duše.

Neměli zrovna moc peněz, ale vynahrazovali si to vzájemnou výpomocí. Molly snila o tom, že až bude mít dobrou práci, pomůže jim s opravami.

A teď stála před školní budovou a chystala se do ní vejít, když do ní kdosi dost neurvale vrazil.

„Hej! Neumíš dávat pozor?“

„To ty nevíš, že mi máš uhnout, Wessnerová! A mimochodem, jak je možný, žes mi nedala hlas ve školních volbách?“

„Myslela jsem, že školní volby jsou tajný,“ opáčila drze a setkala se s jeho nevěřícným pohledem. Něco zamumlal, rozeznala jen slova „kontakty“ a „otec“.

„Můj táta je totiž velký zvíře!“

Uchechtla se. „To ten můj taky. Má zakázky po celém světě, pořád je někde v zahraničí.“

Sklaplo mu, doslova. A pak Molly utrousila další jedovatou slinu.

„A stejně bych ti ten hlas nemohla dát, Marshalle! Jsi prospěchář!“ A tvoje aura je tak hnusná, až je mi z tebe na zvracení.

Nechala zkoprnělého mladíka stát ve dveřích. Má důležitější věci na práci!