Nepopsaný list - 21. část - Simon říká WOW!

Simon Jones zamykal firemní kancelář. Od oné neblahé události uplynulo bezmála šestnáct let. Žádné další zmínky v novinách, policie případ odložila. Musel přiznat, že od toho večera se mu dařilo víc než dobře. Jako výkonný manažer, a brzy jistě i více prezident firmy, úzce spolupracoval s, mnoha lidmi nenáviděným, Jeffem Marshallem. Vlastně si byli povahově dost podobní.

Na démona v černém dávno zapomněl. Nejspíš s tou holkou chrápal taky. V duchu si říkal, že musela mít velkou klientelu. Párkrát ho napadlo, že možná do toho hnusu a špíny lákala chlapy schválně, jako takové zpestření. No, kdyby nezačalo řvát to děcko, královsky by ji odměnil a šel si po svých. Místo toho jí, jako správný anděl, prokázal milosrdenství, aby dál nemusela žít v hříchu. Kdyby ne, dávno už platí nějakého zkorumpovaného advokáta, aby ho z toho vysekal.

Taxi ho dovezlo na místo schůze. Šéf s ním hodlal probrat nějaké provozní záležitosti.

Rokovali spolu už nějakou dobu, když kolem nich proběhl šéfův syn s výrazem masového vraha, než s hlasitým prásknutím zmizel za dveřmi svého pokoje.

Marshall starší si povzdychl. „Poslední dobou se chová takhle. Nechce se svěřit dokonce ani matce. Ve firmě se proslýchá, že prý jsi už pár duševních problémů vyřešil, Simone. Takový terapeut z lidu. Nezkusil bys s ním promluvit? Nebudeš škodný.“

„No, rozhodně to můžu zkusit, pane prezidente.“ Upravil si sako. „Ale už jen z toho jeho výrazu soudím, že v tom bude žena.“

„Můžeš jít rovnou za ním. To nejdůležitější jsme už probrali.“

Anděl se zastavil před pokojem Marshalla juniora. Zaklepal.

„Táhněte všichni k čertu!“

„Tady je Simon, Steve. Nepustíš mě dál?“

Po chvíli váhání se dveře otevřely. „Sice nevim, jak by mi výkonnej ředitel tátovo firmy moh pomoct, ale tak teda pojď dovnitř.“

Muž vešel, aby zkušeným pohledem zhodnotil mladíkovo soukromé království. Postel ve tvaru Ferrari, luxus, kam oko dohlédlo. A pak tu byla ta divná věc na stolku.

„Mladý pane, Vy tu máte orákulum?“ Zněl možná až příliš překvapeně.

„Co to jako je?“

Ukázal prstem na křišťálovou kouli.

„Říká se, že s takovým předmětem se dá komunikovat mezi naším a záhrobním světem. Dostal jste ji jako dárek?“

Blonďatý mladík se zarazil. Měl by zrovna tomuhle chlapovi svěřit to velké tajemství? Když se to tak vezme, otec mu dost důvěřuje. Navíc, tenhle, v jeho očích zcela obyčejný, obchodník mu zatím nikdy neodporoval.

„Z tý věci se ozývá divnej hlas. Starej chlápek, mluví jak z minulýho století. Občas říká kraviny, ale už spolu mluvíme docela dlouho.“

Čekal, že uslyší větu typu: Měl bys vyhledat odborníka, ale nic takového se nestalo. Muž sice zkoprněl, ale nezdálo se, že by ho to vyděsilo.

„Co třeba říká?“

„Lichotky. Že můžu dělat, co se mi zlíbí. Že stačí slovo a lidi udělaj všechno, co po nich chci. Že jsem výjimečnej.“

„A… Vy víte, kdo s Vámi mluví?“

„Hele, ani ne. Ty jeho kecy musim šifrovat. Párkrát řek něco jako: jsem, který jsem nebo ten, co dohlíží… ale na druhou stranu, nikdy neradil špatně.“ Viděl, jak manažer v obličeji bledne. „No, asi byla chyba ti to říkat. Na, tady máš mý soukromý číslo, promysli to celý pořádně. A nenapráskej mě hnedka otci.“