Nepopsaný list - 27. část - Prozření

Dospívající slečna seděla na zemi a s očima plnýma slz hleděla na své tělo, zkroucené v nepřirozeném úhlu. Nad ní postávali tři muži. Chlapík v ošuntělém plášti, co zapáchal na míle daleko, dobře vypadající tmavovlasý muž, tentokrát bez kulatých brýlí, a vysoký chlápek v černém smokingu, s kloboukem na hlavě.

Molly je nevnímala. Odvážila se dotknout těla mladíka s vytřeštěnýma očima, to její jí připadalo podivně průhledné.

„Tomu už nepomůžeš,“ uchechtl se chlápek, který stál přímo za ní. „Je čas jít, mladá dámo!“

Teprve teď se odvážila prohlédnout si ty tři zblízka. Divný strejda… pan učitel… a táta! Proč tu jsou? Začínala jí docházet hořká pravda.

„Nebudeme to zdržovat. Ta holka půjde se mnou!“ Pán smrti zněl nekompromisně.

„Obětovala se pro ostatní! Království nebeské jí otevřelo brány!“ Namítl opatrně Gabriel.

„Technicky vzato toho kluka zabila,“ zabručel Lucifer. „Ale proč se vlastně dohadujeme? Je už téměř dospělá. Sama se může rozhodnout!“

Hugo vyletěl jak čertík z krabičky. „Ani náhodou! Je moje! Už celých šestnáct let čekám na tuhle chvíli!“

Hnědovláska si objala kolena. Všechno v ní vřelo. Ujelo jí několik šťavnatých nadávek a z jejího průhledného těla začal stoupat černý kouř.

„Tolik potlačovaného vzteku! No, Lucifere, musím uznat, že ses činil!“

S výrazem naprostého zděšení pohlédla do očí muži, kterého považovala za milujícího rodiče.

„Takže ty… jsi ďábel?“ Smutně pokýval hlavou. „A strejda, co mi nosil nanuky… je Smrťák?“

„Přesně tak!“

„A pan učitel, kvůli kterému jsem málem ztratila víru v hodné lidi… je opravdický anděl?“

Všechno se s ní točilo. Kdyby nebyla mrtvá, zcela jistě by ji právě teď skolil infarkt. A pak dala Molly průchod svému roky potlačovanému vzteku.

„Takže celý můj život byl jen něčí úchylná hra? Co Rita a Rodney? Nějaký tvý nastrčený loutky?“

Chtěl ji obejmout, nepustila ho k sobě.

„Roderick, Rita i Reginald jsou mé biologické děti. V tomhle jsem ti nelhal. Nechtěl jsem, aby to skončilo takhle.“

„Děvenko, tys měla umřít, když ti byl pouhý jeden rok. Tady Luciferovi se tě zželelo, chtěl tě mermomocí vychovávat. Tak nedělej drahoty a pojď se mnou do království smrti, kam patříš!“

Vstala, ruce svírala v pěst. „Nepřibližujete se ke mně! Nenávidím vás! Kdo vám dal právo rozhodovat o mym životě?“

Křičela z plných plic. Černý kouř stoupal k nebesům. A pak dívce vyrašila ze zad malá tmavá křídla a z kalhot vylezl zahnutý ocásek.

Gabriel zaúpěl. Teď teprve Stvořitel skutečně prohrál.

Molly se jako smyslů zbavená vrhla k Luciferovi a začala mu pěstmi bušit do hrudi.

„Uhoď mě, kolikrát jen budeš chtít, jestli ti pak bude líp,“ šeptal jí do vlasů a tiskl ji k sobě. Křečovitě se rozvzlykala.

„Měla jsem vědět, že něco není v pořádku, když mi ten anděl nabízel práci!“

„Moment… řekla jsi anděl?“

Přikývla. „Nějaký Simon Jones! Dělá v té firmě manažera. Měl stejně zlatou záři jako pan učitel.“

Lucifer ji od sebe jemně odstrčil. „Gabrieli, zůstaň tu s ní. Mám tu ještě jednu nevyřízenou záležitost.“